Moudří vynikají, protože vidí sami sebe jako součást celku. Září, protože nechtejí oslnit. Dosahují skvělých věcí, protože nevyhledávají uznání. Jejich moudrost je obsažena v tom, jací jsou, ne v jejich názorech. Odmítají se přít, proto se nikdo nepře s nimi.

Březen 2012

Modern Arnis

9. března 2012 v 21:28 bojové styly
Arnis je homogenní válečný systém - bojové umění
Pochází z filipínských ostrovů. Oproti ostatním bojovým stylům připravuje studenta na různé situace, které můžou v ozbrojeném i neozbrojeném konfliktu nastat. Vyučující se zde všechny elementy boje, jako jsou kopy, údery, páky, lámání či hody, nebo boj na zemi. V začátcích se žák naučí ovládat jednu a dvě tyče. A po té tyto principy převést na předměty běžné potřeby, jako jsou např. propisovací tužka, pásek nebo časopis. Tyto nástroje se tak stávají účinnými pomocnými prostředky v boji.


Arnis tedy není pouhé umění boje s tyčí, ale mnohočetný obranný i útočný styl, ve kterém boj s tyčí představuje pouhou část. Také beze zbraně fungují tyto techniky podle stejných pohybových vzorů.
Arnis je bojové umění, mající své kořeny v osvědčených, staletí starých bojových technikách. Jde o jednoduchý, promyšlený a logický systém efektivního boje s i beze zbraně. Při praktikování jde o systematický trénink, který ve studentovi vytváří reflexi k jednání dle situace. Techniky jsou koncipovány k dosažení maximálního účinku při minimálním nasazení.

HISTORIE STYLU
Muž stojící za Modern Arnis
Skutečný milovník sportu, Remy A. Presas, je tím, kdo dnes stojí za hnutím Modern Arnis. Z temné hrobky zapomnění vyzvedl a dal nový život i význam filipínskému bojovému umění nazývanému Arnis. Arnis zaniklo v čase, kdy neodvratitelný nápor moderního životního stylu a cizích vlivů vymazal tento klenot filipínské kultury jako další součást zapomenuté minulosti. Skutečné Arnis zahubil čas. Pokud tehdy někde zůstávali nějací znalci tohoto stylu, tvořili jen velmi zanedbatelnou část nehodnou zájmu. Později byli lidé ohromeni objevením cizích škol bojového umění jako judo, jiu-jitsu nebo karate, a přehlíželi své vlastní, zapomenuté umění. Takto nelehká tedy byla tehdy situace Arnis.
Ale osud si usmyslel, že Arnis nezůstane navěky mrtvá, protože 19.prosince 1936 se v rybářském městě Hiniragan v západním Negros narodil chlapec, jehož úkolem bylo jednou znovuotevřít oči a srdce milovníků filipínského bojového umění - umění, které má své pověstmi opředené kořeny pevně spojeny se samotným začátkem historie Filipín. Jméno toho chlapce bylo Remy Amador Presas.
Remy se narodil jako potomek rodiny ze střední třídy obchodníkovi José B. Presasovi a jeho ženě Lucii Amador. Rodiče si pro něj nepředstavovali dráhu spojenou se sportem, ale spíše s obchodem - takovou, v jaké byli sami celkem dobře zabezpečeni. Obchod nebyl pro Remyho tím pravým. Díky svému dědečkovi se už v raném dětství mohl seznámit se sportem a zvláštní lásku si vypěstoval k umění pohybu, které v něm jednoho dne najde oddaného stoupence.
V tolik citlivých šesti letech věku, kdy se učil abecedu a motlitby od své matky, poznával zároveň základy "kali", jak se tehdy Arnis říkalo. Při učení používal dřevěné vyřezávané hole tvarované jako meče nebo dýky. To u Remyho vzbudilo nesmírnou lásku ke sportu, který se má stát nedílnou částí jeho bytí.
Fascinace sportem u něj narostla do té míry, že v něm vzbudila touhu po dobrodružství. Nespokojený s poklidnou venkovskou atmosférou Hiniraganu se Remy ve 14ti letech vypravil poznat jiná města jako Cebu, Panay, Bohol nebo Layete, kde se mohl plně věnovat cvičení. V Cebu pokročil ve studiu Arnis pod vedením Rodolfa Moncala, později Timotea Marranga a Venancia Bacona. Ti všichni byli cebuánskými mistry, kteří remyho naučili ovládat Arnis a smrtící styl boje s tyčí "Balintawak". Remyho spojení s mistry stylu i jinými znamenitými sportovci z různých částí země, to vše jen zdokonalilo jeho schopnosti.
V době, kdy se vrátil do rodného města, už byl mistrem v Arnis i v jiných sportech jako judo, jiu-jitsu, wrestling a karate. Po sňatku s Rosemary Pascual založil podnikavý Remy školy v Bacolodu a východním Negros, kde začala kulminovat jeho posedlost po oživení umírajícího stylu Arnis. S horlivostí a rozhodností pravého sportovního nadšence pracoval Remy na tom, aby mladé lidi v Bacolodu přivedl k bohatství jejich kulturní historie, ke které byli oni sami lhostejní. Povzbuzující bylo, že uspěl. Ve skromných podmínkách jím založené tělocvičny dokázal vyvolat zájem u mladých. Počet jeho následovníků vzrostl na stovky.
Remy nebyl úspěšný jen v tomto ohledu. I jeho obchodu ve městě se dařilo a také vyučoval tělocvik (s důrazem na Arnis) na De La Salle College, později na univerzitě ve východním Negros-Recoletos a sám byl držitelem bakalářského titulu se zaměrěním na tělesnou výchovu. Remy byl tedy velmi úspěšný muž, jehož úspěch korunovaly povzbudivé výsledky soukromé křížové výpravy za oživení ztracené slávy Arnis.
V roce 1968 byl Remy konfrontovaný s rozhodnutím, které znamenalo zlomový bod jeho života. Na jednom letním soustředění v manilské sportovní aréně Rizal Memorial, Mecce sportu Filipín, si ho všimlo několik významných lidí - plukovník Arsenio de Borja, činovník Filipínské amatérské sportovní federace (Philippine Amateur Athletic Federation-PAAF) a ředitel Fakulty tělesné výchovy na státní universitě, Philip Moncerrat, bývalý president PAAF a konečně profesor Jose Gregorio. Když se dozvěděli o jeho kampani, požádali ho, aby v ní pokračoval v Manile, která byla zárukou větší pozornosti a možností pro jeho cíle.
Tato myšlenka Remyho velmi zaujala. Arnis nejenom pro malou regionální skupinu, ale pro celou zemi a možná pro celý svět. S takovými představami si pohrával ve své mysli, jako by si dvě koťata hrála se vzácným diamantem.
Tato koncepce se pro něj stala určující a zároveň velmi obtížnou, protože přechod do Manily znamenal opustit všechno, co vybudoval v Bacolodu. Znamenalo by to i opuštění dobře prosperujícího obchodu, který zajišťoval budoucnost jemu i jeho rodině. A samozřejmě celá jeho rodina by byla nucena přesídli t do neznámého prostředí.
Ale Remy se nemohl zbavit představy, že by měl příležitost seznámit se svými myšlenkami širší publikum než dosud. Byl nadšený představou, že v Manile bude nejen schopen vnést Arnis do celonárodního vědomí, ale zároveň bude mít možnost prezentovat tradici filipínské kultury celému světu. Věřil, že jestliže svět přijal judo, wrestling, karate a kung-fu, není důvod, aby nepřijal Arnis jako stejně účinný, ne-li účinnější než jiné druhy bojových umění. Byla to neopakovatelná možnost a Remy výzvu přijal.
V roce 1969 se Remy se svou rodinou přestěhoval do Manily. Otevřel tělocvičnu v samém srdci obchodní čtvrti a založil také National Amateur Karate Organization (NAKO) a Modern Arnis Federation of the Philippines (MAFP). Tělocvična byla Remyho odrazovým můstkem k naplnění snu o rozšíření Arnis. Učil na nejrůznějších univerzitách v Manile, kde zdůrazňoval krásu bojového umění. Vyučoval také v jím založených organizacích NAKO a MAFP.
Remy také založil filipínskou Modern Arnis Federation. Uspořádal se svými žáky bezpočet exhibičních vystoupení pro veřejnost (přístupných zdarma). I prezident Ferdinand E. Marcos vyjádřil po zhlédnutí jedné exhibice v Antipolu, Rizal velký zájem u bojové umění.
Jeho neúnavná kampaň vnesla Arnis do povědomí každého milovníka bojových umění. A nejen to, Remyho úspěchy mu přinesly respekt a úctu mezi největšími odborníky na filipínské sporty. Arnis bylo přijímáno tak nadšeně, že byl Remy požádán o výcvik ve filipínských ozbrojených složkách a nejrůznějších bezpečnostních agenturách. Arnis se zároveň stalo velmi populární záležitostí v přátelských utkáních mezi sportovními kluby.
Popularita Arnis definitivně překročila hranice Filipín. V roce 1970 odcestoval Remy do Japonska a ještě předtím představil Arnis na policejní akademii Itago. Japonští představitelé byli natolik fascinovaní, že vykřikovali v údivu nad efektivitou tohoto způsobu boje.
Remyho jméno se stalo něčím, s čím už bylo nutné ve sportu počítat. Kromě toho, že je zakladatelem a prezidentem MAFP a NAKO, byl zvolen více-prezidentem Philippine Arnis Association jejíž prezident je dřívější senátor Rene Espina. Zároveň byl trenérem džuda, karate a wrestlingu. V džudu i karate byl držitelem černého pásu (karate - 6 dan).
Jeho atletické dovednosti jsou natolik známy, že ho pozvalo několik severoamerických sportovních klubů k exhibici a nemálo sportovních přívrženců ho žádalo, aby pomohl šířit Arnis i v Americe a Kanadě. Tato pozvání jsou jen dalším dokladem, že Remy je uznávanou sportovní osobností.
Ale Remyho sen byl mnohem víc. Chtěl z Arnis vytvořit mezinárodní sport. Chtěl, aby svět znal Filipíny a jejich původní bojové umění, v jehož silách je překonat ta, která jsou dnes všeobecně známá. Remy říkal svým studentům: "Jen několik málo z nás ví, že obratnost pocházející ze znalosti Arnis je schopna přemoci mistra v džudu nebo karate."
Aby se o Arnis mohl dozvědět celý svět, přivedlo to Remyho k nápadu, napsat o něm knihu. Čerpal ze svých hlubokých znalostí a po 27 letech zkoumání a cvičení se rozhodl knihu uveřejnit. Kniha porovnává rané techniky s těmi dnešními a také se snaží hovořit pro dnešek pochopitelným jazykem, aby splňovala současné nároky a byla pro studenty dobře srozumitelná. Každý styl a technika jsou představeny moderní formou a v obecně přijímané terminologii.
Tato kniha je jen začátkem Remyho velkolepého snu. Je odrazovým můstkem pro obecné přijetí bojového umění Arnis. Vrcholem celého snažení bude, až se Arnis stane uznávanou složkou každé sportovní soutěže v každé aréně na celém světě.
Filipínci nyní přijímají tuto vzácnou část své kulturní historie. Inspirovány Remyho úsilím, zahrnují dnes školy Arnis do svého studijního plánu v rámci tělesné výchovy.
To však stále Remymu nestačilo. Věřil, že pozitiva, která umění přináší, by měla být sdílena celým světem. To bylo jeho nejvroucnější přání a pokud toto přání dochází naplnění, svět za to děkuje nejen jemu, ale i jeho báječné manželce Rosemary, díky jejíž inspiraci, vytrvalosti a pomoci se kniha o Arnis stala skutečností. A samozřejmě jeho dětem Mary Jane, Mary Ann, Remy, Jr., Ma. Therese a Demetriovi Jose, jejichž nevinný smích ulehčil někdy velmi obtížnou přípravu knihy.
Moderní Arnis ušlo dlouhou cestu a pohled na něj je neúplný bez znalosti osudu člověka, největšího propagátora, Remyho A. Presase "otce moderního Arnis".

KODEX
Přirozeností člověka není násilí. Jestliže není ovlivněn nějakým fyzickým nebo duševním utrpením, nebo donucen vnějšími vlivy nebo nějakou provokací, neublíží žádné jiné lidské bytosti (ostatně ani zvířeti), která se nějak na jeho utrpení nepodílela. Člověk je tvor plný lásky a laskavosti.
Nicméně, historie je plná příkladů lidské brutality vůči svým bližním. Války byly vedeny a životy byly položeny na mnoha bojištích. Toto je smutný doklad pravé povahy člověka, nebo ironie jeho bytí.
Ale musí být připomenuto, že tato násilná stránka člověka je zapříčiněna ranami osudu a jinými okolnostmi, které přináší čas. Vnější síly vedly člověka k reakci a to takové, která měla zajistit jeho přežití. To je ta obehraná fráze "přežije jen nejsilnější". Rozmary krutého života vedly člověka k násilí.
Tato potřeba vedla k nutnosti vytvářet postupy a také vhodné nástroje pro boj. Od dob prvního jeskynního muže až po současného astronauta byly vyráběny a zlepšovány nástroje pro boj, dokud se krutou realitou nestaly důmyslné válčící stroje. Tak jako měli jeskynní lidé své kamenné tesáky, Evropané kordy a flerety, Číňané kung-fu a Japonci kendo a karate, tak i mnozí další měli své vlastní formy boje. Ani Filipínci nebyli ušetřeni této potřeby. Filipínci byly přinuceni mít své vlastní Arnis, způsob boje s holí, který má své počátky ještě před příchodem Španělů.
Nicméně současný vývoj převedl všechna tato bojová umění do podoby sportu. Přestože jsou vyučovány kromě obranných i útočné techniky, důraz je kladen na sportovní ráz potvrzovaný v různých soutěžích jako u mnoha jiných "neagresivních" sportů. Tato bojová umění mají svá pravidla a principy, které mají být dodržovány. Arnis má své vlastní principy, které se musí studentům vštěpovat.
Hlavním principem Arnis je respekt k protivníkovi - jako k osobnosti, bojovníku a sportovci. Vždy by mělo být připomínáno, že protivník je lidská bytost s vlastní důstojností zasluhující respekt. Důležité je ale nepodcenit soupeřovy bojové schopnosti, protože přílišná sebedůvěra by mohla být osudná. Míra sportovního chování je také jedním ze způsobů hodnocení bojovníka. Vavříny vítězství by měly být nošeny s pokorou, ne s nadřazeností. Vítězství není důkazem nezranitelnosti, je důvodem k ušlechtilosti.
Kromě těchto hlavních principů existují i další, které musí studenti Arnis znát: charakter, upřímnost, disciplína, sebeovládání, chování a poslušnost žáka k učiteli.
Charakter - surovec nemá v Arnis své místo. Důležitá je čistota charakteru. Student se musí naučit, že vše má svou mravní (a náboženskou) hodnotu. Je úkolem učitele Arnis, zformovat charakter studenta takovým způsobem, že jeho struktura chování bude motivována "spravedlivě". To znamená, že člověk jen nepočítá trofeje, které získal. Přestože je podněcován klamavými hodnotami dnešního světa, je to jen on sám, na čem bude nakonec doopravdy záležet.
Upřímnost - touha po vítězství není jediným důvodem, proč bojovat a vítězit. Je to upřímnost k sobě, svému soupeři a jeho umění, která nás činí výjimečnými. Vůle zvítězit nás vede, ale toto vedení by nemělo skončit s odbytím poslední vteřiny zápasu, mělo by stát a přetrvávat nad vším . Bojové umění Arnis je vynikajícím prostředkem, který rozvine naše smysly i pro oblast každodenních problémů, ne jen pro boj. Upřímnost je matka víry a víru tvoří věci, které mohou být zničeny pochybami. Člověk, který není upřímný, nebude mít nikdy opravdového přítele.
Disciplína - Arnis je "litcem" disciplíny. Správné chování ve sportu i v životě samém je měřítkem úspěchu. Důležitá je osobní disciplína. Pokušení života by člověka nikdy neměla odvádět od jeho závazků vůči bojovému umění, sobě samému nebo jeho blízkým. Student by se měl naučit ovládat ve sledování svých cílů ve všech oblastech svého žití.
Sebeovládání - "ztratit hlavu" znamená porážku. Každý by se měl naučit ovládat své reakce, jestliže chce dosáhnout úspěchu. V Arnis je sebeovládání důležité, protože bez něj může být ohrožen náš život. Se schopností zabíjet by mělo být nakládáno s maximální opatrností. Schopnost vnímání věcí závisí na míře kontroly vlastního nitra. Provokace je zneuctěním, ale je jím, ne-li něčím horším, také ukvapená reakce.
Chování - chování je velmi úzce spojeno s hlavními principy Arnis. Něčí pravidla by nikdy neměla být vnucována jiným. Je nutné se naučit, jak respektovat druhé. Důvěra v pravidla a schopnosti jiných bude vždy podporovat naše vlastní usilí. Pokojné vody lidského porozumění zůstanou nezčeřeny, jestliže se budeme učit správnému chování a respektu. A to nejen při soutěžení, ale i v běžném životě.
Poslušnost žáka - důraz je kladen na studentovu oddanost umění, jeho spolubojovníkům a jeho učiteli. Nevděk k jednomu je nevděkem ke všem. Student by měl být věrný jak ke svým spolubojovníkům , tak i k soupeřům, protože jakákoliv nečestnost je nečestností k němu samému. A především by měl být žák oddaný svému učiteli. Vše, co se naučil, zná od svého učitele. Osobní vrtochy by neměly být pramenem nevděku vůči tomu, komu vděčí za vše, co zná. Dokonce i když dosáhne v umění nejvyššího možného stupně a sám může učit, neměl by nikdy zapomenout na svého mistra a jeho práci. V případných sporech by měl žák vždy stát na jeho straně.
Život nám ukazuje mnoho zrad páchaných ve jménu nenasytnosti a osobního uspokojení. To nemá své místo v Arnis ani ve sportu obecně. Opravdový sportovec je vždy věrný svému umění a myšlenkám jeho vůdčích osobností. Všem a všemu, co ho něco naučilo, je vděčný. Ve světě plném špíny a bláta uspějí jen ti, kteří se dokáží ohlédnout s vděčností. Oddanost k tomu, čeho dosáhl, tvoří velkou část kvalit člověka. Nevděk je zrada a zrádce nemá své místo mezi čestnými lidmi.

Modern Arnis - filipínská bojová umění
jsou v naší zemi stále velmi málo známou dovedností. Mnoha lidem názvy jako Eskrima či Kali nic neřeknou oproti již po desetiletí zaběhlým stylům jakými jsou např. karate, judo a další. A to nejenom u lidí nepraktikujících bojové umění. Setkal jsem se s mnoha letitými cvičenci, kteří o filipínských stylech nikdy neslyšeli a nedovedou si je ani představit. Ty zasvěcenější mají Eskrimu spojenou pouze s používáním krátkých tyčí, což je velmi neúplná představa.
Filipínská umění jsou především válečným uměním, tím mám na mysli, že se nezabývají pouze jedním aspektem boje nebo pouze použitím jedné konkrétní zbraně. V rámci výuky ve školách Arnis (názvy Arnis, Kali a Eskrima označují to samé, jsou to tři názvy používané pro filipínská bojová umění) se cvičenec připravuje na všechny možné situace, které mohou v boji nastat. To znamená, že musí být schopen rozdávat údery a kopy a také se jim účinně bránit. Student se učí bojovat na krátkou i dlouhou vzdálenost, dle prostředí, ve kterém by se případný střed mohl odehrávat. Dále musí umět nasazovat páky a využít je pro lámání či znehybnění soupeře. Pokud se v boji stane, že soupeři skončí na zemi, musí i zde být schopen mít nějaké znalosti a dovednosti jak s touto situací naložit. V boji se samozřejmě student učí využívat celé své tělo. Se zbraněmi je situace obdobná, trénuje se zacházení jak s jednou tyčí, tak se dvěmi nebo tyčí a nožem. Dále boj s krátkou a dlouhou čepelovitou zbraní, od malých nožů až po mačety. Samozřejmou součástí výuky jsou sparingy, bez těch nikdy a v ničem nelze nabýt skutečné bojové dovednosti, které by mohli být využity v reálné konfliktní situaci. Pouhé nácviky technik, ať sám nebo ve dvojici, nepřipraví naše podvědomí na intuitivní reakci při stresové situaci, kdy tělo jedná pouze instinktem. Sparingy se provádí jak v neozbrojeném boji (s využitím boxerských rukavic a chráničů holení), tak v boji ozbrojeném (buď cvičnými tyčemi a helmami s mřížkou nebo s kompletním protektorováním těla a ratanovou tyčí).
Ještě je potřeba se zmínit o názvosloví. Ve filipínských školách se používá velmi mnoho různých názvů podle místního nářečí (někde je vějířovitý úder nazýván Abanico a jinde zase Pilantek). Někdy ten samý výraz označuje jiné techniky podle výkladu konkrétní školy.

Historie filipínských bojových umění
Roku 200 před naším letopočtem proběhla ostrovy první vlna migrace. Z této vlny se zde usadili obyvatelé z Malajsie, ty přinesli dlouhé nože a zacházení s nimi. "Kris" byla první přenesená zbraň. Čepel této zbraně má charakteristické zvlněné ostří a konkrétně byl přenesen z ostrova Jávy.
Roku 200 našeho letopočtu došlo k další migrační vlně, začali se objevovat arabští obchodníci, kteří přivezli čepelovité zbraně a způsoby šermu s nimi. Někteří se zde usadili a jsou to předci muslimského jihu v oblastech Mindanao a Sulu. Prosadili se svou schopností fanatického boje a odráželi jakékoliv vetřelce snažící se vstoupit na tato území. Území jihu a jeho obyvatelé jsou pro historii Filipín podstatné, i když v záporném smyslu, ale bez jejich existence by zřejmě eskrima ani neexistovala.
V 9.st. začala s ostrovy obchodovat Čína, která mohla mít také vliv na některé v boji využívané principy.
Okolo 15.st. se určité styky navázaly také s Japonskem. Z tohoto období se zase promítlo používání čepelovitých zbraní, ale především do neozbrojeného boje nauka pák a lámání.
Roku 1518 Ferdinand Magellan, podléhající králi Španělska Karlovi I, dorazil na Moluccas, známý jako ostrovy koření. Magellan sdělil králi, že Moluccas náleží Španělské straně demarkační čáry, koncipované podle dohody z Torsedillas. Král souhlasil s vysláním expedice pod vedením F. Magellana. 20.září 1519 se expedice plavila jižně přes Atlantský oceán. Magellan dosáhl nejjižnější části jižní Ameriky, kde křižoval Tichý oceán úžinou, dnes známou jako Magellanova úžina. V březnu 1521 nakonec dosáhl Mariana. Po odpočinku a získání zásob, pokračoval a 17.března 1521 spatřil hory Samar, znamenající jejich příjezd na Filipínské souostroví. 28.dubna se Magellan a několik desítek jeho lidí, brodili po pás ve vodě od kotvících lodí na průzkum pobřeží. Tehdy se na ně vrhli muslimští bojovníci Rádži Lapulapu v síle kolem 1000 mužů.

Při tomto spíše masakru než boji byl Magellan zabit. Po tomto střetu na jihu ostrovů, již další Španělé přistávali v oblastech, kde je obyvatelé vítali přátelsky. Zde také časem přešli v kontrolu nad těmito, především přímořskými oblastmi. Byla to území např. kolem měst Cebu, Siquijor, Bohol, Negros, Leyte, Panay a na území Luzonu např. Pangasinan a Pampanga. Roku 1542 byly ostrovy pojmenovány "Las Philipinas" jako poctu princi Filipovi, který se později stal králem Filipem II. (1556-1598). Španělé tedy samozřejmě zdaleka nedrželi většinu území ostrovů a hlavně muslimský jih pod jejich kontrolu fakticky nepřešel. Naopak museli vytvořit dokonalou obranu proti neustálým nájezdům muslimských pirátů "Moros". Časem se samozřejmě snažili podmanit si muslimské kmeny a obrátit je na křesťanství, ale naprosto neúspěšně. Španělé měli na muslimském území i několik posádek, ale jejich vliv končil kousek od zdí pevnosti.
Právě toto je jeden z nejdůležitějších faktorů. Takto rozdělené území ostrovů bylo už před příchodem Španělů. A právě muslimští Moros vždy napadali pobřežní oblasti. Zde vraždili, loupili a unášeli ostatní obyvatele Filipín, které pak prodávali do otroctví. Díky tomu obyvatelé těchto přímořských oblastí, kteří se zde usadili a založili osady, aby mohli v klidu žít a věnovat se obdělávání půdy a rybolovu, hluboce nenáviděli muslimské nájezdníky. Tyto skutečnosti jsou pro pochopení historie ostrovů, historie bojových umění a vzniku eskrimy podstatné.
Španělé samozřejmě na území pod svou kontrolou skrze kněze a mnichy šířili Římsko-katolické náboženství. V severních oblastech to nebyl problém a zdejší obyvatelstvo velmi brzy tuto víru přijalo za svou, ale na již zmiňovaném muslimském jihu se to nikdy nepodařilo.
A právě v prvních několika desítkách let, museli Španělé odolávat Moros a vybudovat účinnou strukturu hlídkujících věží a pevnůstek s děly. Španělé byli v těchto snahách úspěšní a to hlavně díky příjezdu Dona Sebastiana Hurtada de Corcuery do Manily. Stal se generálním guvernérem Filipín v letech 1635-1644. Byl to schopný správce a znamenitý voják. Za jeho éry zaznamenala španělská armáda značné úspěchy. Bohužel si za svého působení znepřátelil mnichy a díky tomu byl odvolán, nucen zaplatit pokutu 25 000. Byl dokonce 5let vězněn, ale nakonec královským dekretem zproštěn obvinění, propuštěn a jmenován guvernérem Kanárských ostrovů.
Moros
Důležitou skutečností je, že v době jeho tažení proti Moros v rámci jeho ozbrojených zborů bojovali filipínští bojovníci z Visayanu a z Cebuanos. Tito se nechávali najímat, ale jejich jedinou motivací nebyli jen peníze, ale i po staletí zakořeněná nenávist vůči muslimským Moros. Tedy španělští vojáci bojovali bok po boku s Filipínci. Právě toto je období rozkvětu a s největší pravděpodobností i vzniku eskrimy, kdy se smísily znalosti původních obyvatel s evropským šermířským konceptem. Španělé rádi vyhledávali a najímali filipínské bojovníky a poskytovali jim za jejich služby mnohé výhody. Byli totiž díky konceptu eskrimy výbornými vojáky a muslimům způsobovali značné ztráty.
Když ovšem pominula tato bojová léta a na kontrolovaném území zavládl relativní klid, začali se Španělé starat o získávání bohatství Filipín. Tehdy se úřady rozhodly zakázat trénink eskrimy. Měly proto dva závažné důvody. Je nebezpečné nutit k poslušnosti národ vycvičený k boji a především potřebovaly, aby pro ně Filipínci pracovali a nemarnili zbytečně čas tréninkem.
Postupně jak Španělé utahovali režim stávali se pro místní obyvatelstvo nenáviděnými okupanty. Mimo velká města se začaly objevovat různé sabotáže a bojůvky.
Během 19. století sílí hnutí odporu proti španělské nadvládě, které zformoval Dr. Jose Rizalo a jeho přítel Andreas Bonifaci. Toto hnutí se nazývalo "Ang Kataastaasan Kagalanggalagang Katipunen ng Anag ng Bayan" (nejčestnější společnost národních synů), zkráceně "Katipunan" nebo "Triple K". Toto hnutí odporu způsobilo Španělům těžké ztráty a stalo se důležitým mezníkem ve Filipínské historii. Přišlo ve chvíli plánované ofenzívy v muslimských oblastech, která se díky tomu neuskutečnila. Tyto události jsou zvěčněny na státní vlajce. Tři rohy bílého trianglu s hvězdami představují tři "K" hnutí odporu a osm slunečních paprsků představuje osm provincií, které první povstaly proti Španělům.
Potopení americké válečné lodi "Maine" blízko Kuby v roce 1898 rozdmýchalo Španělsko-Americkou válku. Po porážce byli Španělé přinuceni podstoupit Filipíny a ostatní ostrovy USA. To ovšem pro Filipínce neznamenalo osvobození. Byla to pouze výměna cizí vlády. 24. srpna 1898 civilní nepokoje vyústily v revoluci. Americký generál John Pershing velel svým jednotkám po celou dobu čtyřleté války až do porážky povstalců. Avšak muslimský Moros na jihu Filipín neskončil s útoky na Američany, ani nechtěl uznávat cizí vládu. V závěru byli bojovníci Moro tak nelítostní a Američany obávaní, že byly označováni jako Juramentado "ty jsi magor". Pro zvyšování své zuřivosti během bitev používali různé nástroje. Využívali vlivu různých drog nebo sebetrýznění, jako např. ovazování mokrého koženého řemínku kolem penisu, což při vysychání na slunci a tím způsobené zaškrcování, jim dodávalo až zvířecí zuřivost. Zde je patrno, že tito muslimští fanatici, přes oblíbené vyzdvihování některými školami, nemají s eskrimou pravděpodobně nic společného a jsou ryze doménou muslimského jihu.

Z výše uvedených skutečností je patrno, že každý kdo se snažil o ovládnutí filipín, musel získat kontrolu nad severní částí křesťanskou a jižní částí muslimskou. To se rovnalo okupaci dvou na sobě naprosto nezávislých územích, na kterých v různou dobu propukali na sobě nezávislé revolty a boje. Což prakticky vždy pro okupanta znamenalo boj na dvou frontách.
Vztah mezi Filipínci a Američany se změnil v roce 1941. 10 hodin po napadení Pearl Harboru, byl tento přístav společně s Filipínami Japonci obsadili. Filipínci a Američani bojovali společně v džungli proti Japoncům. Filipínci se osvědčili ve velmi efektivním ovládání nožů a mačet, což mělo mimořádně silný dopad. Partyzánské skupiny se rády pohybovaly v trojúhelníkovitých formacích. Na špici trojúhelníku byli nejzkušenější bojovníci, kteří bránili ostatní proti případnému útoku. Hrot trojúhelníku překvapoval útočníky, kteří poté nebyli schopni pokračovat v útoku a postupoval ve svém pohybu vpřed bez rozdrobení formace na jednotlivé osobní souboje. Následující bojovníci ve formaci měli za úkol dorážet zraněné. Muži na špici "oddílu speciálních operací" byli vždy mimořádní Arnis Eskrima Kali bojovníci. Proti japonským vetřelcům používali krátké mačety. Ačkoli byli Japonci často ozbrojeni bajonety, meči a pistolemi, měli vážné ztráty během těchto překvapivých útoků. Důraz zde dáváme na chladné zbraně, ale jinak Filipínští partyzáni používali samozřejmě i střelné zbraně.
Po druhé světové válce, roku 1946, získali Filipíny nezávislost. Roku 1965 byl zvolen Filipínským prezidentem Ferdinand E. Marcos. V roce 1972 vyhlásil vojenskou diktaturu.
Roku 1989 se Filipíny staly demokratickou republikou všelidového hlasování. Moc byla vrácena lidu, včetně správy bank a obchodů. Po těchto událostech byla vzkříšena filipínská kultura a tradice. Dnes je na křesťanském území, dříve kontrolovaném Španěli, mnoho škol Arnis-Eskrima-Kali. Na muslimském jihu je tradice filipínských bojových umění bez vlivu evropského šermu, takže zde eskrimu více méně nenajdete. Praktikuje se zde původní umění - "silat" a boj s mečem.

Nunchaku - populární zbraň v bojových sportech

9. března 2012 v 21:24 bojové styly
Je to snad nejznámější zbraň Rjú kjú kobudo. Svou popularitu získala díky filmům s Brucem Leem jakožto i dalším komerčním filmům.


Původ nunčaku je zřejmý. Ve východní Asii se používaly na mlácení obilí či rýže. Jiný druh sloužil jako koňské ZUBADLO a další jako louskáček na ořechy. V původní formě byla ramena kratší jako předloktí člověka. Jako spoj sloužily propletené vlasy z koňského ocasu. V období vpádu klanu Sacuma, kdy bylo zakázané na Okinawě nošení jakýchkoliv zbraní, se do cepů začaly implementovat známé techniky ze sansecukon a začal se formovat vlastní systém okinawského nunčaku- džucu. Byl ovlivněn jednak okinawským te a čínskými osadníky z vesnice Kunina. Když nunčaku získalo charakter zbraně, ramena se začali formovat do kónického tvaru a prodlužovat kvůli účinnějším blokovacím technikám.
Tato nevinně vypadající zbraň se dokáže v rukou odborníka změnit na vír tvrdého dřeva, ničícího všechno živé v dosahu. Při seku je tlak na místo dopadu asi 500 kilogramů na centimetr čtvereční. Pro přiblížení- jako kdyby vám někdo postavil na hlavu půltunovou tyč s jednocentimetrovými hranami přířezu. Při úvaze, že lidská lebka praskne už při dopadu čtyř kilogramů, je tato představa hrůzostrašná.
Dobře vedené rameno dokáže vyvinout sílu kp/cm2, čemuž neodolá téměř nic. Je třeba si také uvědomit, že dřevo na rozdíl od kovu láme kost způsobem tříštivé zlomeniny. Takovýto typ úrazu je vždy komplikovaný, protože jednotlivé fragmenty kosti je třeba před srůstem napravit chirurgicky. Stejně tak je potřeba si uvědomit, že při zručnosti je tato zbraň schopna udeřit i ,,za roh" čili se dokáže ohnout a udeřit i soupeře ukrývajícího se za překážkou nebo blokujícího naši zbraň.
I z tohoto důvodu je třeba mít na paměti, že ze začátku může být nunčaku stejně nebezpečné protivníkovi jako jeho majiteli. Proto by se mělo začít postupně. Začátek systému Kobudo Kai a jeho členského klubu Pobudo Kai tvoři furi- tome techniky, zastavení letícího ramene. My musíme kontrolovat zbraň, ne zbraň nás. Až později se přistupuje ke kaeši technikám.
V pozměněných formách byly nunčaku v boji používány prakticky na celém světě- ať už šlo o české husity a jejich slavné cepy, nebo o středověké evropské rytíře, kteří používali na turnajích a v bitvách palici s ostnatou železnou koulí na konci.
Stejně tak i v Číně, Japonsku a Okinawě existovalo vícero druhů nunčaku. Dvě stejná ramena osmiúhelníkového přířezu, s cylindrickým přířezem, šestiúhelníkovým přířezem, nunčaku ze dvou částí polokulovitého tvaru, které k sobě přiléhaly, jedno rameno dlouhé a druhé krátké, tři stejně dlouhá ramena, čtyři ramena a jiné. Bývají spojené provazem nebo řetězem. Spoj bývá krátký i dlouhý- to závisí jednak na konkrétní škole, co učí nunčaku- džucu, ale i na použití. Nunčaku s krátkým řetězem či provazem jsou nekompromisnější například při pákách na klouby a dává víc síly při blocích držených na konci, zatím, co nunčaku s delším řetězem jsou vhodnější při kaeši, kaiten a džú technikách.
Vhodným materiálem na výrobu nunčaku je tvrdé dřevo, např. bílý, červený nebo mongolský dub. Můžete narazit i na zbraně z exotičtějších dřev, jako je eben palisandr. Z domácích dřevin jsou vhodné dub nebo akát. Dnes se dají sehnat i kovové, teleskopické, umělohmotné a gumové nunčaku. Jako spojivo může posloužit i řetěz nebo lanko z pevné, ne však pružné tkaniny nebo gumy. Při výběru nunčaku si musíme být vědomi proč a nač si zbraň kupujeme.
S nunčaku se stejně účinně bodá, seká, švihá či dělají pákové techniky. Stejně tak se s ním dá pracovat jako s Essenem, v případě, že držíme obě ramena v jedné ruce. Nunčaku se dá používat i v úchopu dvěma rukama, je možné pracovat i s dvěma zbraněmi. Je to skvělá zbraň proti vícero oponentům hlavně kvůli schopnosti vytvořit okolo sebe pomocí kaiten technik neproniknutelnou stěnu z dřeva, která nepropustí jakýkoliv útok.
V našem systému Kobudo Kazi se s nunčaku dělají jednak tvrdé techniky, jako jsou údery, švihy, stejně tak i bloky, kdy je blokující předloktí vytvrzené dřevěnými rameny zbraně pevně přiléhajícími k rukám. Už zde je důležitá dokonalá kontrola zbraně. Později se přechází k měkkým technikám, hodům, pákám na ruce a nohy, škrtícím technikám, znehybňování a transportu soupeře.
Co se týče kata s nunčaku, existuje velmi málo dochovaných historických kata, protože většina mistrů vytvářela své vlastní, které korespondovali s jejich systémem a školou výuky. I dnes nacházíme kata pojmenované po jejich tvůrcích. Mezi mistry nunčaku patřila jména jako Yabiku Modem, autor kata Yabiku šo a Yabiku dai, Shinken Taira, který vytvořil proslavenou kata Meazato no nunčaku, Motokacu Inoue, který vytvořil kata Senhara, z dnes žijících mistrů například Fumio Lemura, který vytvořil kata Demura Iči a Demura ni. V systému Kobudo Kwai se ze začátku cvičí žákovské kata, které mají pojmenování Renšuho šódan, nidan, sandan atd. Později se přechází k mistrovským kata. Některé z nich jsou výše jmenované. Účinnost a nebezpečnost této nenápadné zbraně byly příčinou, proč je její nošení či vlastnictví v mnohých státech světa zakázané. Stačí, když připomeneme Německo, Francii a USA. Lidé se dozvěděli o nunčaku a mnozí delikventi ho zneužili při různých násilnostech. Proto bychom neměli zapomínat, že každá zbraň kobudo, nunčaku nevyjímaje, je určena pro náš vlastní duchovní a tělesný rozvoj.

Freestyle_karate

9. března 2012 v 21:17 bojové styly
Freestyle Karate - sestavy na hudbu

Někdo je nazývá americkým karate či americkým kickboxem, jiný "freestylem". Řeč je o moderních bojových sportech, kombinujících v sobě prvky karate, taekwonda, wu-šu a jiných tradičních bojových umění, okořeněné notnou dávkou akrobacie, to vše za doprovodu rychlé taneční hudby. Vše se zamíchá dohromady, někdy se přidají exotické zbraně jako je kama či nunchaku, a vznikne oku lahodící, dynamická a vzrušující směsice pohybů, která by se dala definovat jako "moderní kata".
S tradičními bojovými uměními má pramálo společného, ale přesto (anebo právě proto) přitahuje široké publikum. U nás v poslední době taková exhibice byla k vidění např. na brněnské, pražské či svitavské budoshow v podání dvojice Marek Svitek a David Stránský.

Ovšem divácká představení nejsou to jediné, co k freestylu patří. V této disciplíně se na západě běžně soutěží. Jedná se o různé druhy forem (sestav) - formy se zbraní, beze zbraně, tradiční formy, volné formy atd. K těmto sestavám pak neoddělitelně patří sparring (semikontaktní zápasy). Soutěží se v jednotlivcích či v týmech vyřazovacím způsobem, při týmových závodech vítězí tým s nejlepšími výsledky ve formách i v zápasech. Asi nejdůležitější organizací pořádající taková klání je NASKA (North American Sport Karate Association) a mezi významné poháry v rámci této organizace patří např. Charlie Lee Nationals, Diamond Nationals, Bluegrass Nationals, U.S.Open a další. U nás na starém kontinentě se podobná soutěž zrodila poměrně nedávno, a tak se za pár týdnů dočkáme teprve třetího French Open.

Vraťme se však k hudebním formám. U nich se posuzuje technické provedení jednotlivých pohybů, sladění s hudbou, ale také nasazení jedince (jeho koncentrace). Staří mistři by se asi divili, co si dnes představujeme pod pojmem koncentrace, ale pravdou je, že moderní doba s sebou nese poněkud jiné hodnoty a - ať se nám to líbí nebo ne - vizuální přitažlivost moderních bojových sportů je to, co momentálně mladé lidi k bojovým uměním nejvíc táhne.

V poslední době se věková hranice soutěžících v moderních bojových sportech dramaticky hýbe směrem dolů. Zatímco před deseti lety (ano, už tenkrát se ve Spojených státech v této disciplíně soutěžilo) byl průměrný věk závodníků kolem dvaceti let, dnes často spatříme i dvanácti- a třináctileté účastníky soutěží (chlapce i dívky). Naproti tomu rok od roku roste jejich technická vyspělost. Hranice jsou bořeny, a tak jestliže před pár lety bylo "ternem" zvládnout skok s vodorovným vrutem (angl. butterfly twist), dnes vidíme některé závodníky provádět i dvojité vruty (hypertwist), což byla donedávna výsada jen několika málo čínských "wušistů". Stejně tak některým jedincům (Steve Terada) nestačí do svých sestav zakomponovat jednoduchý flashkick (salto vzad s kopnutím a dopadem na onu kopající nohu), nýbrž si v průběhu letu kopnou hned třikrát. Ti největší borci se pravidelně utkávají v soutěžích "Extreme Kick Contest", kdy jde o to provést nejlepší a nejkrkolomnější kombinaci kopů (kombo).

K nejvýznačnějším sportovcům dnes patří již zmiňovaný Steve Terada, dále např. Matt Emig, Will Valentine, Daniel Sterling, v minulosti to byli Mike Chat, Jon Valera či Kim Do. Nastupující generaci reprezentuje např. nadějný Ryan Pinkston. Mezi současnou elitu řadíme Chloe Bruce viz. foto.

SANDA neboli SAN SHOU

9. března 2012 v 21:13 bojové styly
San Shou je plnokontaktní bojový sport vycházející z tradičního čínského Wushu a čerpá z jeho nezměrného bohatství. Od roku 1991, kdy se konal světový šampionát ve Wushu, je pravidelnou součástí všech následujících soutěží. V současné době je provozován ve více než 70 státech a v Severní Americe se stal profesionálním sportem.

San Shou je bojovým sportem, proto je kladen důraz na bezpečnost a bojovníci podléhají při zápase přísným pravidlům. Používání ochranných chráničů dovoluje plné použití síly, při zachování dostatečné bezpečnosti. Samotný zápas je provozován na vyvýšené plošině zvané "Lei Tai". V dřívějších dobách byly zápasy provozovány bez pravidel, někdy dokonce i se zbraněmi a končívaly těžkými zraněními nebo smrtí. Například v roce 1928 při mistrovství Číny v Nankingu byly zápasy tak brutální, že posledních 12 finalistů nenastoupilo k boji ze strachu z vážných zranění od tehdejších mistrů. Změna pravidel byla proto nutná.

Moderní San Shou se začalo měnit ve sport kolem roku 1960, zhruba ve stejné době, kdy se začalo rozvíjet i moderní soutěžní Wushu. Nejlepší mistři tehdejší doby byli požádáni, aby vytvořili pravidla a podmínky zaručující kvalitu a bezpečnost soutěží.
Od roku 1991, kdy byl první mezinárodní světový šampionát, se z bezpečnostních důvodů nedovoluje při zápasech používání loktů a kolen, ale většina klubů se tyto technika učí, právě pro zachování komplexnosti boje. V roce 1997 bylo vytvořeno profesionální San Shou, kde se nepoužívají ochranné pomůcky a zápas probíhá v klasickém boxerském ringu. Obliba v posledních letech neuvěřitelně stoupá a profesionální bojovníci slaví velké úspěchy v turnajích jako K-1 nebo JSA (Japan Shootboxing Association), v samotné Číně pak na turnajích typu King of Sanda apod.. V roce 2004 bylo San Shou poprvé představeno na Mistrovství České republiky ve Wushu v Olomouci a od té doby je součástí i všech tuzemských soutěží.

San Shou přesahuje hranice a spojuje různé styly bojových umění, zdůrazňuje praktičnost, všestrannost a komplexnost použitelných technik. Primárně je zde zastoupena celá škála úderů, kopů, shozů, podmetů a možnosti zachycení a strhnutí na zem. To vše dává boji vysokou míru reálnosti. Zajímavou možností je pak soupeře vytlačit z plochy dolů na zem a získat další bodové ohodnocení. Zvítězit při souboji znamená buď dát soupeři K.O. nebo zvítězit na body udělované podle efektivnosti a čistoty techniky, samotný zápas pak trvá 2 x 2 min + 1 kolo pokud je výsledek nerozhodný. Je chybou si myslet, že San Shou je jen další Kickbox, protože strategie boje je daleko rozmanitější a rozsah použitelných technik mnohem větší.

Trénink San Shou je zaměřen převážně na tyto 4 bojové zručnosti:

"Da" - (Údery) pěst, dlaň, loket, prsty a hlava
"Ti" - (Kopy) kopy, podmety, kolena a přískoky
"Shuai" - (Hody, vržení) zachycení, vržení a shozy
"Na" - (Uchopení, zajištění) páky na klouby, kontrola soupeře
Je pochopitelné, že ne všichni cvičenci mají zájem účastnit se soutěží a ani to není podmínka pro cvičení. Samotný trénink zaměřený na praktičnost, taktiku, rychlost a fyzickou kondici je výbornou možností jak se naučit účinně bránit a každý si může ze cvičení odnést to co potřebuje.

Shuai Jiao

9. března 2012 v 21:11 bojové styly
Shuai Jiao ( šuai čiao) je obecný název pro zápasnické umění na území Číny. Už před naším letopočtem se začalo formovat v armádních kruzích jako prostředek pro zvýšení bojových dovedností a metoda k testování sil mezi vojáky. V zápase jde obecně o to, aby byl soupeř bez pomoci úderů a kopů položen na zem, na záda, případně vyhozen ze zápasiště.

Různé verze zápasu byly a jsou oblíbené po celém světě. V bezprostředním sousedství Číny je to především mongolské GoTi , korejský Ssirum a japonské Sumo nebo Džudo.

Zápas se také stal oblíbenou zábavou jak na šlechtických dvorech, tak na venkovských trzích.

Na konci 19 století, kdy došlo v Číně k velkému boomu bojových umění bylo velmi zpopularizováno i Shuai Chiao. Postupně se vyprofilovaly tři dnes nejslavnější školy.

Tientsinská - založená na testování soupeře pomocí širokých kruhových pohybů a následném držení. Pekingská soustředící se na práci rukou a udržení soupeře pod kontrolou pomocí malých krátkých pohybů a Paotingská s důrazem na sílu, rychlost a okamžité útoky po prvním kontaktu. V roce 1928 byla v Nankingském Kuoshu institutu standartizována soutěžní pravidla Shuai Chiao. Základní techniky Shuai Chiao byly také zahrnuty do povolených útoků volného boje s boxerkami - Sanshou (sanšou). Nejznámějším zápasníkem a propagátorem moderního čínského zápasu byl bezesporu Chang Tung Sheng.

Chang formuloval základní principy, standartizoval základní techniky a vytvořil výukový systém s technickými hodnostmi. Tyto úpravy umožnily rozšíření Shuai Chiao do celého světa.

Zvláště na území amerického kontinentu existuje dnes několik silných asociací, které pořádají turnaje a združují Shuai Chiao školy.

Tvrdší forma Shuai Chiao se také dobře uplatňuje jako sebeobraný systém pro policejní a armádní jednotky. Proto je mnoho militantních oddílů z různých zemí trénováno v Shuai Chiao. Základní princip je možné formulovat jako - rychlé přiblížení k soupeři, pevný a dobrý úchop a zdrcující hození nebo páka jež vede k pádu. Techniky jsou v Shuai Chiao většinou prováděny tak, aby soupeř spadl co nejhůře, případně aby vůbec nevstal.

Trénink se skládá z nácviku základních technik formou individualních krátkých sestav, speciálních energetických a posilovacích cvičení, z nácviku házení s partnerem a z volného zápasu.

Wado ryu

9. března 2012 v 21:07 bojové styly
Wado ryu
Je jeden ze čtyř velkých japonských stylů karate a byl založen mistrem Hironori Ohtsuka. Tento byl mistrem Ju-jutsu, bojového umění cvičeného v Japonsku, které bylo stejně jako okinawské karate ovlivněno čínským bojovým uměním.

Roku 1922 potkal Ohtsuka mistra Funakoshi a stal se jeho žákem. Zůstal u něj 8 let, než se od něho nakonec odloučil, aby rozvíjel svůj vlastní styl. Tak vzniklo roku 1934 Wado-ryu.

Wa" (mír, harmonie) ukazuje na měkké bojové umění. I když Wadoryu učilo původně ta stejná kata jako Shotokan-ryu, pustil se mistr Ohtsuka přece jen do některých změn, aby tím uskutečnil své vlastní pojetí bojového umění. V první řadě odstranil všechny do široka napřažené pohyby, zkrátil postoje a změnil ty techniky, které musely být prováděny s velkým vynaložením energie. Všechny tyto techniky změnil do pohybových forem, ve kterých byla možná největší hospodárnost, šetrnost, aby se docílilo nejvyšší účinnosti. Říká se, že u toho studoval pohybový obraz starých lidí a zjistil u nich toto spojení mezi rozumem a působností.

Principielně je ve Wado-ryu kladen důraz na pohyb těla. Výsledek těchto úvah bylo bojové umění, které obsahovalo mnoho různých forem Tai-sabaki (Yokeru koto). Pohyby ve Wado-ryu jsou vedeny těsněji než v Shotokan, jsou méně přímé a zdůrazňují vyhnutí se. Také v nich lze najít mnoho paralel ke Kendu, Aikidu a Ju-jutsu.

Technicky vzato spočívá Wado-ryu v užití třech principů (San-i-itai):

.Ten-i - změna postavení
.Ten-tai - přenesení váhy těla
. Ten-gi - použití technik

Jak bylo výše zmíněno klade se ve Wado-ryu zvláštní důraz na vyhnutí se. K tomu se ve stylu rozlišují tři základní pravidla:

. Nagosu - dýchání jako voda (plynule dýchat)
. Inasu - nechat klouzat okolo
? Noru - ovinout

Vyhnutí se (Yokuru koto) je vždy provázeno precizním útokem na Kyusho (vitální bod) orientovaným Atemi (úderem) a často končí vrhací technikou.

Ohtsuka založil styl původně na základě devíti Kata. Jako v Shotokan-ryu zohlednil pět Pinan (Heian) jako základ stylu a učil Kushanku jako přímé pokračování Heian. Souběžně s tím rozvinul z Naihanchi (Tekki) Seishan (Hangetsu). Z Seishan a Kushanku vyvinul Chinto (Gankaku), které označil jako nejvyšší Kata stylu. Dnes má Wado-ryu mnohem větší počet Kata.

Dnes stojí v čele stylu syn mistra, Jiro Ohtsuka, narozený 18. února 1934. V Japonsku cvičí 25% všech karatistů Wado-ryu. Styl je sloučen ve svazu "Wado-ryu Karate-do Renmei", kterému přísluší 150 zemí.

Keysi Fighting Method (KFM)

9. března 2012 v 21:01 bojové styly
Justo se narodil do starobylého španělského cikánského rodu a vyrůstal ve starém Španělsku ve rvačkách již od velmi mladého věku. "Město, kde jsem vyrůstal, bylo velmi deprimujícím místem k životu", říká Justo. "Musel jsem se naučit jak bojovat anebo nést následky". Již ve věku 10 let viděl Justo mnoho špatných věcí a díky tomu si uvědomil, že musí udělat maximum, aby neskončil podobně.
V deseti letech utekl z domova a strávil 3 roky v klášteře, kde mu byla poskytnuto základní vzdělání a poté po dovršení svých čtrnáctých narozenin začal pracovat v dolech. "Rval jsem se prakticky denně", říká Justo "jelikož doly byly plné kriminálníků, kteří sem byli posláni na výkon trestu. "Tihle muži neměli co ztratit a rvačky byly jejich jedinou možností jak se odreagovat." Právě zde začala vznikat metoda boje, později známá jako KFM. "Vždycky jsem bojoval do posledního dechu. V mé nátuře není stát se obětí, prohrávat, proto jsem bojoval se vším, co jsem měl po ruce, abych přežil boj. Tohle byla asi nejbrutálnější část mého života, kdy jsem ztratil mnoho ze svých dobrých přátel."
V dole strávil Justo 6 let, než se stala nehoda, při které jej to zavalilo spolu s dalšími horníky. "Vzpomínám si na hrozný rachot a další věc, kterou si pamatuji je absolutní temnota. Snažil jsem se najít další mé kamarády, ale většinou jsem cítil jen nehybná těla. Ležel jsem v zavaleném tunelu, půl kilometru pod povrchem v absolutní tmě a říkal jsem si, že tady skončím, že tu zůstanu. Tehdy jsem to ještě netušil, ale byl jsem jediný, kdo zával přežil. Po čtyřech dnech mě vytáhli záchranáři."

To byl pro Justa moment, kdy si uvědomil, že příště by tam již mohl skutečně zůstat jako jeho kamarádi. Dal výpověď a nechal se rekrutovat do armády. Postupně se dostal až do speciální jednotky španělské armády, kde strávil dalších několik let. Uvědomil si však, že ani toto není to, čemu by se rád věnoval po zbytek svého života a proto z jednotky odešel.
Po odchodu z armády začal Justo studovat bojová umění a dosáhl v nich i instruktorský nebo mistrovský stupeň nicméně velice často viděl, že většina instruktorů nebo mistrů v tom kterém bojovém umění či systému se fakticky nikdy nedostala do reálného střetu na ulici a přesto zasvěceně hovořili o tom, jak to na ulici probíhá a jak se proti útokům bránit. Proto se rozhodl vytvořit vlastní metodu, která odráží jeho vlastní zkušenosti z ulice a kterou později pojmenoval Keysi Fighting Metod (Keysi je přezdívka, kterou Justo získal v dětství).
Později se setkal v Anglii s Andy Normanem, se kterým dále rozpracovali tento koncept boje. Andy Norman se narodil v roce 1965 v hrabství Yorkshire. Své dětství strávil na ulici, kde také získal první zkušenosti ze rvaček, které byly více než časté. Právě v té době se začal více zajímat o všechny aspekty boje, včetně těch duševních (příprava na boj, apod.)
Štěstěna tomu chtěla, aby se Justo a Andy setkali a jelikož zjistili, že mají společný zájem a pohled na to, jak by měl boj vypadat, rozhodli se dále pokračovat spolu v tvorbě a následné propagaci této metody boje.
V současné době již jsou kluby KFM kromě Španělska a Anglie také například v Austrálii, Německu, Irsku, Itálii, Norsku a samozřejmě i v USA. V současné době se již pracuje na tom, aby vznikl klub KFM i v České republice - skupinka odhodlaných studentů pravidelně dojíždí již více jak dva roky na semináře, ale i soukromé hodiny, aby dosáhli instruktorského stupně a mohli zde nabídnout pro případné zájemce pravidelnou výuku KFM.

Sikaran

9. března 2012 v 18:22 bojové styly
Sikaran se dnes často označuje za "filipínský kickbox".Jeho původ lze vystopovat v indonézském Pentjak Silat.Jedná se o boj silných nohou na větší vzdálenost.Hlavní myšlenka je zasáhnout,ale nebýt zasažen.Ruce se používají jen vyjímečně k blokování a úderům.Z 90pr. jsou to techniky nohou včetně kopů z otočky a ve výskoku.Některé jsou natolik originální,že je v 50tých letech převzalo i Teakwondo.V dobách války sloužil Sikaran k sebeobraně,ale v míru se v něm pořádaly soutěže. Odměnou za vítězství byl titul mistra nebo šampióna,jenž si každý mohl vydobýt v kruhu,kde postupně proti sobě nastupovali farmáři z různých vesnic.Na rozdíl od jiných b.u. zde vystupovaly i ženy.Vyzyvatel byl oprávněn určit jakékoli překážky a znevýhodnění vyzývanému a ten neměl jinou volbu než s podmínkami /zápasu/ souhlasit.Prakticky všechny byly nefér - jako např. postavit tři ozbrojené muže proti jednomu neozbrojenému,bojovat se svázanýma rukama nebo si probojovat cestu po naolejovaných schodech.Někteří zákeřňáci si pomazali chodidla bůvolým trusem,aby oponenta znečistili.Někteří objevili speciální techniky boje,díky kterým si později vysloužili čest být nazýváni "Hari" /šampion/.Hari již v součastnosti neexistují,protože většina z nich již dávno zemřela a své znalosti si vzali do hrobu.Během španělské okupace,byli bojovníci zasypáváni deštěm kulek a to zamenalo úpadek Sikaranu.Dnes existuje velmi málo škol zaměřených na původní styl,přesto se část kopů začlenila do kopletní výuky KAE.Název Sikaran v dnešní době může označovat také kopací techniky aniž by byly všechny původní a originální. Vzhledem k zefektivnění boje a novým poznatkům,většina organizací dnes opouští náročné kopy ve výskoku,z otočky nebo na hlavu.

Panantukan

9. března 2012 v 13:25 bojové styly
Toto bojové umění má přezdívku "filipínský box". Je to ovšem něco úplně jiného, než box, jaký si představujeme. Panantukan vznikl pro boj na ulici a je to velmi špinavý boj. V tomto je zaměřením podobný například izraelskému systému Krav-Maga.

Kořeny Panantukan jsou někde v Silatu, Kali nebo něčeho jiného :), co se cvičí na Filipínách. K tomuto základu se přidali techniky boxu, který na Filipíny dovezli Američani. USA okolo roku 1904 válčili na Filipínách. Zajímavostí je, že americký slangový název pro námořní pěchotu, "Leathernecks" vznikl, právě v tomto konfliktu. Kdy bylo vojákům doporučeno nosit límec z tvrdé kůže, protože velmi často končili "mariňáci" s proříznutým hrdlem. Dalším vynálezem z tohoto konfliktu, byl vznik legendární pistole Colt 1911. Američani zjistili, že jejich standardní revolver Colt v ráži cal. 38., s šesti náboji je nedostatečný. Prostě adrenalinem ( možná i něčím jiným) našlápnuté Filipínce nezastaví. Proto dostali Coltovi závody, zakázku na sestrojení osobní zbraně s minimální ráží cal. 45. a rychle vyměnitelným zásobníkem. Tak vznikl Colt 1911.

Jako již uvedené styly, Panantukan je založen na technikách nože a tyče, které byly upraveny pro boj beze zbraně. Jsou zde obsaženy nejen údery pěstí, ale také dlaněmi, malíkovými hranami, prsty, lokty, hlavou, předloktím, útoky kolenem, kopy na dolní pásmo, strhy,podmety, páky, vychylování atd. Hlavním znakem je udržování krátké vzdálenosti od soupeře, úhyby, finty, zásahy a stažení. Nejčastěji jsou atakovány soupeřovi končetiny /ruce, nohy/, genitálie, oči, nos, krk a čelist. Známé je slovo "gunting", které označuje útoky na nervové body a svaly doprovázené současným blokem. To znamená, že obránce útočí přímo na soupeřovu ruku nebo nohu, která provádí útok.

Je to velmi efektivní systém sebeobrany, měl jsem možnost si zatrénovat s Peterem Weckaufem, který se tento bojový styl učil na Filipínách. Je považován za jednoho z nejlepších instruktoru boje s nožem v Evropě. Proto z vlastní zkušenosti, mohu říci, že je velká škoda, že tento styl není vůbec u nás známí a rozšířený.

Pankration

9. března 2012 v 13:20 bojové styly
Je pravděpodobně nejstarší bojové umění, o kterém jsou záznamy a důkazy. Sloužilo jak k výcviku vojáků, tak jako sport. Nevzniklo v Asii, ale v Evropě v antickém Řecku. Později bylo převzato v Římskou říší a dodnes ho ve velmi okleštěné formě známe pod názvem, řecko-římský zápas. Je to PANKRATION.

Pankration je antický sport a bojové umění představené na Olympijských hrách v Řecku v roce 648 př. Kr. Slovo Pankration se dá přeložit jako "všechna síla". Byl velmi populární a byl to první bojový systém v historii. Kombinuje prvky boxu a zápasu a připomíná dnešní MMA.

Vítězství bylo dosaženo znehybněním soupeře nebo neschopností protivníka dál bojovat. Soutěžící mohl při znehybnění dát signál rukou, ale občas se stávalo, že znehybnění končilo upadnutím do bezvědomí nebo smrtí. Různé páky a škrcení byly běžné techniky k dosažení vítězství. Prakticky existovaly 2 pravidla: nedloubat do očí a nekousat. Zápasy často končily zlomeninami končetin, prstů nebo i zraněními s doživotními následky. Jinak zajímavost je, že před zápasy na Olympiádě, byla všem soutěžícím, udělena předem amnestie!! Kdyby v průběhu soutěže snad někoho zabily nebo zmrzačily!! Aby jim to nevzalo chuť do boje :).

Soutěže nebyly rozděleny na kategorie a zápasy nebyly ohraničeny časovým limitem. Rozhodčí byli ozbrojeni různými palicemi k tomu, aby mohli vynutit dodržování pravidel!!

Zápas končil tehdy když se jeden nebo oba soutěžící vzdali, pokud jeden z nich ztratil vědomí nebo zemřel. Ačkoliv většina zápasů se rozhodovala na zemi, byly běžné knocknouty. Bojovníci uměli velmi dobře boxovat i používat kopy a podmety a to na stejné úrovni a technickém provedení jak dnešní kick-boxing.

Kromě toho některé zápasy byly okořeněné výbavou borců. A to koženými řemínky pobité kovovými bodci ve tvaru pyramidy. Zásah musel být devastující.

Velmi častými výtězi byly Sparťané. Pankration byl jednou z hlavních věcí Spartského života. Stejně jako dnes byly Olympijské hry i politickou záležitostí a zejmena Pankration, se považoval za vojenskou záležitost, takovou věc armádní prestiže. Ve Spartě byl Pankration součástí vzdělávání a to v takovém rozsahu, jak máme ve školách např. matematiku, tzn. každý den. Ve Spartě byl Pankration vykonáván bez pravidel!! Sparťané se chlubily dovednostmi v kousání a vypichování očí, které byli naštěstí na olympijských hrách zakázané.

Ve válkách, kterých Řecko zažilo nespočetně, se Pankration velmi osvědčil, jako vojenská příprava. Boj bez střelných zbraní se velmi často zvrhl v chaos, štíty a zbraně se velmi snadno ztrácely. Sparťané byli vyškoleni od dětství zabít beze zbraně a bránit se bez brnění. Toto nebylo akademické cvičení - Pankration byl jedním z nejdůležitějších faktorů v mnoha sparťanských vítězných bitvách během klasického období - včetně u Thermopyl a Plataea, kde Spartou vedené armády zachránily Řecko od dobytí mnohem větší síly, Perské říše .

V rámci výcviku byly využívány formy/kata (Pyrrics), "jednoúderové soutěže" (Klimax), dechová cvičení, boxovací pytle a dřevěné sloupy na cvičení úderů, otužování těla a končetin. Výuka také zahrnovala využití herbální medicíny. Fyzická příprava byla velmi tvrdá, hodně běhání, skoky do dálky, vzpírání. Doslova se dá říci, že opravdu dnešní ultimátní zápasy, jsou vlastně PANKRATION a to i včetně tréninku!!! Jinak v součastné době, se tento sport oživuje a jsou v něm pořádány soutěže. Pravidla, jsou ale v podstatě úplně jiná než v " původní verzi",což je v době celosvětové krize v zdravotnictví, jen dobře:))

Krabi krabong

9. března 2012 v 13:16 bojové styly
Krabi krabong je ozbrojené bojové umění pocházející z Thajska. Je velmi podobné jihovýchodním bojovým stylům jako je filipínsko indonésko malajský Silat, barmský Banshay a kambodžský Bokator. Královská garda krále Ramy IX se považuje za skupinu velmi dobře vycvičených bojovníků krabi krabongu.
Jméno tohoto stylu odkazuje na jeho dvě hlavní zbraně (zakřivený meč - krabi a tyč - krabong). Běžně se využívá dvou párových mečů. Neozbrojená forma krabi krabongu využívá kopů, tlakových bodů, zámků, úchopů a hodů. Krabi krabong byl vyvinut starodávnou Siamskou armádou k zápasení na bojišti. Může být použito ve spojení s muay boran. Ale není jisté, zda byly tyto dva styly vyvinuty dohromady nebo zvlášť. Mnoho z technik, postojů, zbraní a hodů z krabi krabongu jsou podobné těm v jujutsu a mnohým jiným

Taekwondo GTF

9. března 2012 v 13:13 bojové styly

Taekwon-do vzniklo v 50. letech 20. století; je však založeno na principech starých až 3000 let. Ucelený systém taekwon-do je dílem převážně jednoho muže, generála Choi Hong-hi (1918 - 2002). Generál Choi představil oficiálně veřejnosti nové bojové umění v Soulu, 11. dubna 1955 a navrhl pro něj právě název taekwon-do. Dne 22. března 1966 byla v Soulu ustavena Mezinárodní federace taekwon-do (ITF), jejímž prezidentem se stal samozřejmě generál Choi. Prakticky až do konce svého života propagoval neúnavně taekwon-do po celém světě, několikrát navštívil se svými semináři i Českou republiku.
Další podrobné informace můžete nalézt v samostatném článku o Historii bojových umění v Koreji a vzniku Taekwon-Do.
Co je Taekwon-do
Taekwon-do bylo původně určeno pro vojáky, u kterých se dá předpokládat, že budou při útoku moderně ozbrojeni. Během boje ale mohou o výzbroj přijít. Pokud pak budou donuceni se bránit, musí ovládat způsoby, jak si i v této situaci poradit. Taekwon-do je proto zaměřeno na sebeobranu beze zbraně proti jednomu nebo několika útočníkům, kteří zbraně mohou nebo nemusí mít. Sám jeho název vyjadřuje podstatu - znamená "umění kopů a úderů".


Hwang Ho-yong
Ačkoliv původně taekwon-do vzniklo pro potřeby vojáků, dá se dobře použít i v běžném životě. Kdokoliv se může dostat do situace, ve které je znalost nějaké formy sebeobrany výhodou. Naskýtá se otázka, jestli je každý schopen naučit se dostatečně způsob boje určený především pro fyzicky zdatné lidi. Odpověď zní ano - v Encyklopedii Taekwon-Do je popsáno více než 3000 technik, a tak si každý může vybrat takové, které odpovídají jeho schopnostem.

Samozřejmě asi ne každý ovládne všechny techniky nebo získá titul mistra (nezaměňovat s "černým páskem"!), ale tak otázka nezněla. Ptali jsme se na dostatečnou sebeobranu, nikoliv dokonalé zvládnutí celého bojového umění. Jestliže se rozhodnete začít s taekwondem, asi neočekáváte, že se po prvním tréninku ubráníte pěti útočníkům s noži. K tomu vede velmi, velmi dlouhá cesta.

Tím se dostáváme k tomu, jak se taekwon-do vyučuje, nebo lépe řečeno, z čeho se výuka skládá. Nejprve je nutné vědět, jak silně a jestli vůbec bojovat. Umění odhadnout a posoudit situaci, protivníka i své schopnosti je nejdůležitějším a nejtěžším prvkem každého bojového umění. Souhrnně to nazýváme morálními principy. Pokud se už boj nepodaří odvrátit, musíme vědět, jakými pohyby se bránit a jakými útočit.

V každém boji uděláme alespoň dva pohyby - jeden obranný a jeden útočný (a pak v lepším případě boj skončí). Proto se nejprve vyučují tzv. základní pohyby (zvané též techniky).


Tuly
Výuka pokračuje spojováním základních pohybů do technických sestav, tzv. tulů. Krátký popis a významy jednotlivých tulů naleznete na samostané stránce. Po jejich zvládnutí je možné přistoupit k dalšímu stupni, modelovým soubojům (sparringům). V nich se naučíme odhadovat vzdálenost, zasahovat protivníka tam, kde to má smysl, a rychle reagovat. Ve sparringu není účelem předvádět svou sílu nebo akrobatické kousky; první se ukazuje testem síly (wiryok) přerážením několika dřevěných desek, druhé speciálními technikami (tuk-gi) přeražením dřevěné desky ve výskoku. Teprve po dokonalém zvládnutí předešlých stupňů se dostaneme k jádru věci - k vlastní efektivní sebeobraně, kdy rychle vyblokujeme protivníkův útok a následně ho zneškodníme jedinou silnou ranou na správné místo.

Výuka samozřejmě neprobíhá tak, že by se žáci naučili nejprve všechny základní pohyby, pak je všechny různě spojovali atd. Vždy se učí jen několik technik, které se pak různě procvičují, než se přistoupí k výuce dalších. Zejména začátečníci se ptají, za jak dlouho se budou umět ubránit. Odpověď je složitá. Zvládnutí základních pohybů trvá mnoho let, ale umění sebeobrany je mnohem víc než základní techniky. I začátečník se ubrání snadno tak, že uteče. I mistra může útočník zneškodnit slzným plynem a pak ho bodnout nožem. Zkrátka, člověk si nemůže být nikdy jistý. Pravidelným cvičením taekwonda ale můžeme svoje šance na úspěšnou sebeobranu stále zvyšovat. A nejen to. Také tím zjistíme, že taekwon-do není jen umění sebeobrany, ale umění, které člověka změní k lepšímu.

Technické názvosloví
Kvůli jednotnému dorozumívání mezi taekwondisty po celém světě byl v taekwondu zaveden ucelený systém technického názvosloví, jehož přehled naleznete na samostatné stránce.

Technické stupně
Aby bylo na tréninku zřejmé, kdo co umí, je v taekwondu zaveden, podobně jako v jiných bojových uměních, systém technických stupňů. Každý pak má svůj cvičební úbor (dobok) s páskem barvy, která odpovídá jeho stupni; pak můžeme snadno rozpoznat žáky, instruktory a mistry. Dělení je ovšem jemnější - stupňů existuje celkem devatenáct a dělí se na žákovské a mistrovské.

Žákovským stupňům odpovídají "barevné" pásky. Je jich z tradičních důvodů celkem deset a číslují se od 10 (nejnižší) k 1 (nejvyšší). Žákovskému technickému stupni se říká "kup", žák je tedy například nositelem 4. kupu. Bylo by neúčelné používat na pásky pro rozlišení deset různých barev. Proto se používá pět jednobarevných pásků a pět pásků s proužky jiné (vyšší) barvy - například bílý nebo bíložlutý (bílý se žlutým proužkem). Nyní můžeme snadno sestavit tabulku pásků podle kupu a barvy.


Technické stupně
Každá barva má také svůj význam. Bílá barva, kterou nosí začátečníci, symbolizuje čistotu, prázdno, nenaplněnost. Žlutá představuje zemi, do které bylo zasazeno semínko učení. Z něj vyroste rostlina se zelenými lístky, což značí první pokroky v učení. Modrá znamená nebe, směr růstu a vývoje. Červená barva je pak výstrahou - žák už toho zná dost, aby mohl být nebezpečný, ale může ublížit i sám sobě. Pásky mistrovských stupňů jsou černé. Černá je královská barva, opak bílé, představuje schopnost umění bojovat i v temnotě strachu.

Mistrovskému stupni se říká "dan"; je jich celkem devět. Devět proto, že jsou to tři trojky, a číslo tři je v orientu velmi vážené. Dany se číslují od 1 (nejnižší) do 9 (nejvyšší). Pásky, které jsou všechny černé, se rozlišují napsanou římskou číslicí. Ačkoliv se všem těmto stupňům říká mistrovské, označení mistr přísluší pouze nositelům 7. a 8. danu; 9. danu náleží titul velmistr (pro zajímavost - do roku 2008 získalo tento titul pouze 11 lidí na světě). Nositelé 4. až 6. danu jsou tzv. instruktoři. Ti dohlíží na metodiku výuky. Vlastní výuku pak mohou provádět jejich zástupci, nositelé 1. až 3. danu. Pouze v případě, že je nedostatek nositelů tak vysokých technických stupňů, je možno z tohoto systému učinit výjimku. Pro představu - v roce 2008 mají v České republice dva lidé 5. dan a 20 lidí 4. dan.

Velmi nepřesná představa je ta, že nositel prvního danu je již odborníkem. Lépe tento zlomový technický stupeň popíšeme tak, že jeho držitel se naučil dostatečný počet technik, aby se ubránil jednomu nepříteli. Zná však pouze základy a vlastní výuka je teprve před ním, podobně jako až po zvládnutí abecedy je možné učit se číst.


Hwang Ho-yong
Zbývá zodpovědět důležitou otázku: kdo rozhoduje o zvýšení technického stupně? U žákovských stupňů je to instruktor, tj. nositel alespoň 4. danu. Pro 1. až 3. dan je to komise složená z členů asociace taekwonda příslušné země. V České republice dohlíží na všechny tyto zkoušky mezinárodní instruktor (v současnosti velmistr Hwang Ho-yong, 9. dan), který je za jejich technickou úroveň zodpovědný Českému svazu Taekwon-Do. Tím je zajištěna jednotná úroveň zkoušek. Vyšší technické stupně, 4. až 8. dan, přezkušuje povyšovací výbor ITF. Udělení 9. danu musí jednomyslně uznat zvláštní devítičlenný výbor složený z mistrů, tedy nositelů 7. nebo 8. danu.

Rozhodnutí o úspěšnosti nebo neúspěšnosti zkoušky, ať na žákovský nebo mistrovský stupeň, záleží na počtu dosažených bodů. Zkouška se skládá z několika částí, v každé z nich je možné získat 0 až 100 bodů. Je-li průměr bodových zisků mezi 60 a 69 body včetně, je zkouška úspěšně složena. Při vyšším průměru je za každých deset bodů nad 60 udělen automaticky další technický stupeň. Při zisku méně než 60 bodů zkouška složena nebyla; a obdobně za každých deset bodů pod 60 je technický stupeň o jeden snížen.

Zásady Taekwon-do
Zdvořilost (Ye Ui)
Čestnost (Yom Chi)
Vytrvalost (In Nae)
Sebeovládání (Guk Gi)
Nezdolný duch (Baekjul Boolgool)
Není třeba zdůrazňovat, že se žáci řídí tímto slibem a zásadami nejen po dobu tréninku, ale po celý život. Výše uvedené zásady se dají vykládat různě. Autor taekwonda, generál Choi Hong Hi, je vysvětluje takto:

Zdvořilý je ten, kdo dokáže pochopit druhé a ustoupit ze svých nadbytečných nároků. Chová se tak, aby neurážel jiné, respektuje jejich postavení a má smysl pro spravedlnost a lidskost.

Čestnost se vyžaduje k jiným i k sobě. Při tréninku se projevuje mnoha způsoby. Například instruktor by místo špatného vyučování techniky měl přiznat, že ji neovládá. Instruktor hodnotí žáky podle jejich schopností, nikoli podle sympatií. Žák toto uznává a na udělení dalšího technického stupně počká do doby, než je instruktor s jeho dovednostmi spokojen - rozhodně se nesnaží si postup vynutit nebo si ho dokonce koupit. Žák není čestný sám k sobě, stydí-li se poradit se zkušenějšími.

Cesta k dosažení mistrovství v jakémkoliv oboru je dlouhá, a to platí i pro taekwon-do. Trpělivostí a vytrvalostí se však dá překonat každá potíž, která se na této cestě vyskytne. K dosažení dokonalosti je třeba překonat i ty nejmenší nesnáze, ne je obcházet. Pěkně to vyjádřil Konfucius slovy: "Kdo je netrpělivý ve všedních věcech, může zřídka dosáhnout úspěchu ve věcech důležitých." Přirozenou součástí bojového umění je umění ovládnout sebe sama. Při souboji může být ztráta kontroly nebezpečná jak pro žáka, tak pro protivníka.

Podobně neschopnost žít nebo pracovat podle svých zájmů a schopností je nedostatkem sebeovládání. Taekwon-do v člověku pěstuje sílu, a podle Lao-c': "Silnější jsou ti, kdo zvítězí sami nad sebou, než ti, co vítězí nad jinými."

Žák taekwonda je vždy skromný a čestný. Proti nespravedlnosti bojuje s nezdolným duchem bez ohledu na to s kým a v jakém počtu. V dějinách vojenství se na toto téma často uvádí jako legendární příklad nerovný boj tří set Leonidových Sparťanů proti převaze deseti tisíc Xerxových vojáků v bitvě u Thermopyl. Sparťané byli sice nakonec poraženi, ale zejména vinou zrady. Bojovali však i poté, co se díky ní dostali Peršané do výhodné pozice, a způsobili perskému vojsku velké ztráty.

Slib Taekwon-do
Budu dodržovat zásady Taekwon-Do
Budu respektovat instruktora a sonbe
Nikdy Taekwon-Do nezneužiji
Budu zastáncem svobody a spravedlnosti
Budu vytvářet mírovější svět
Soutěžní disciplíny
Taekwon-do má samozřejmě i svoji soutěžní podobu. Závodníci jsou rozděleni do jednotlivých věkových, výkonnostních a hmotnostních kategorií. Soutěží se v pěti disciplínách:

Tul - technické sestavy, předepsaný sled po sobě jdoucích technik
Matsogi - sportovní boj v chráničích, podle pravidel a na body
T-ki - speciální přerážecí techniky, přeráží se deska ve výškách nad 250cm
Wirok - silové přerážení, závodník přeráží několik 2cm dřevěných (plastových) desek
Hosinsool - sebeobrana, praktická ukázka technik Taekwon-do v připravené scénce

Muay Boran

9. března 2012 v 13:05 bojové styly
Tento nesmírně tvrdý a efektivní styl je předchůdce mnohem "civilizovanějšího" Muay Thai (Thajský box). Už slovo Boran znamená starobylý, vznik tohoto stylu je prý před několika tisíci lety, což by mu dávalo titul, nestaršího bojového umění. Problém je, že to není nikde zdokumentované a tvrdí to převážně občané Siamského poloostrova. Nicméně fakt je, že na některých stavbách v Kambodži jsou vyryti bojovníci, ve stylu Muay Boran, a tyto stavby jsou ze začátku prvního tisiciletí.

Muay Boran vznikl jako systém sebeobrany proti barmským nájezdníkům. Toto dávné bojové umění, obsahuje spoustu technik z různých národních stylů z rozličných oblastí Siamu. Hlavním úkolem tohoto umění je rozvoj návyků pro boj s ozbrojeným protivníkem. Bojovníci Muay Boran mohli pokračovat v boji i když přišli o zbraň. Staří thajští vojáci, praktikující toto umění byli buddhisty. Proto byla důležitou součástí jejich tréninků meditace a příprava k duchovnímu ceremoniálnímu rituálu nazývanému RAM. Tento rituál znamenal vyšší formu koncentrace rozumu a takto vyjadřoval úctu k bohům a duchům předků všech vojáků. Mimo využití Muay Boran ve válkách, tento systém existoval jako metodika silové přípravy a jako soutěžní druh bojových umění.

Co se týká "soutěžení " byla to spíše jatka, protože během éry Ayuthaya, přišlo zavedení Muay Kaad Chuek (bandáže na rukou). Přibližně 20m provazu z nerafinovaného konopí, ponořeného do vody, aby pěkně ztvrdlo, udělá z pěsti kladivo. Někteří pořadatelé šli ještě dále, že bojovníci nořili ruce do lepidla a broušeného skla. Takový zápas byl jistě krásná soutěž ! Z tohoto nám zůstala fajnová slavnost, konající se k Thajskému Novému roku (12.-14. duben slavnosti). Je pravda, že už domorodci ubrali, nepoužívají žádné " ochranné bandáže", mlátí se natvrdo. Pravidla jsou jednoduchá, nesmí se bojovat na zemi, nejsou přestávky, prohrává se pouze na k.o.. , pokud oba zůstanou stát do časového limitu (příjemných 30minut), je remíza. Nutno podotknout, že remíza, je velmi ojedinělé rozhodnutí. Tato tradice se udržuje v blízkosti hranic s Laosem NE, na thajské straně řeky Mekong. Viz. video



Počátkem dvacátých let minulého století thajská vláda zakázala (mimo zmiňovaných domorodců) mnoho technik a tradic Muay Boran. Tato nová omezující pravidla zápasů Muay Thai byly zavedena proto, aby se ochránilo zdraví bojovníků během sportovních utkání. Od této doby se začal rodit sportovní Muay Thai. Začalo se zápasit v boxerských rukavicích. Tento soutěžní druh bojového umění se postupně stal národním thajským sportem. Od těch dob, kdy se zrodil sportovní Muay Thai, se na některé staré styly zapomnělo. Dnes žijí jen díky pár mistrům tradičního Muay Boran, kteří ho vyučují. V současnosti fanoušci a milovníci Muay Thai v Thajsku přijímají aktivní kroky na záchranu tradic Muay Boran, tak se možná rozšíří i do světa.

Podstatou stylu Muay Boran, je co nejrychlejší likvidace protivníka, v tomto stylu nejsou žádné páky, ani boj na zemi. Pro to je jednoduché pravidlo, kdo je na zemi, je mrtvý. Pouze velmi tvrdé údery a kopy, používají se i různé strhy jak protivníka dostat na zem a tam ho prostě ukopat.

To, že tento styl, přežil takovou dobu a civilní stránka stylu je Muay Thai. Svědčí o nesmírné efektivitě,tento styl si určitě zaslouží veliký respekt.

Kyusho

9. března 2012 v 12:54 bojové styly
Kyusho jutsu, dim mak, dim hsueh i atemi to vše jsou názvy pro stejnou věc, pro umění, které využívá aktivní body a energii pro účinnou sebeobranu. Je to zvláštní metoda ochrany v rámci bojových umění vhodná i pro jednotlivce bez předchozího speciálního tréninku. Umění kyusho přenáší silně paralyzující vliv na protivníka bez velké síly a je jednoduchou metodou, kterou se může v základech naučit každý.
Co nám metoda kyusho nabízí?
• Děti se mohou chránit proti dospělému útočníkovi a před těmi, kdo je chtějí unést.
• Ženy se mohou bránit před fyzicky silnějším útočníkem a nebýt sexuálně obtěžovány.
• Muži mohou zvládnout soupeře mnohem většího, silnějšího a agresivnějšího a chránit tak rodinu a své blízké.
• Každý, kdo dělá nějaké bojové umění, může svůj vlastní systém prohloubit o znalost vitálních bodů a být tak úspěšnější ve svém vlastním umění.

Kyusho jutsu pracuje s tím, že ukazuje, kde jsou nervy a další vitální místa snadno dostupná a jak ovlivňují lidský organismus. Na rozdíl od jiných metod sebeobrany, se útočí hlavně na vnější struktury těla, jako jsou svaly a kosti a obránce posílá správně vedeným úderem, kopem nebo tlakem zprávy nervovým systémem do mozku, aby došlo k dysfunkci svalů a fyzických funkcí. Použité metody mohou mít dokonce vliv na úroveň vědomí útočníka a tak i dítě, drobná žena nebo menší muž může způsobit útočníkovu neschopnost pohybu, zamezit dalšímu útoku nebo dokonce nastolit bezvědomí. Aby obraz čtenáře nebyl ovlivněn obavou ,že jde o nějaké hazardování s lidským tělem, je třeba upozornit na to, že novodobé kyusho obsahuje bezpečný program určený pro veřejnost .Obsahuje metody první pomoci, péče o tělesné funkce, znovu obnovení harmonie, masáže a léčebný program. Vzhledem k tomu, že se běžně pro sebeobranu učí hlavně jednoduché destruktivní techniky při kterých dochází ke zranění (zlomený nos, poškozené genitálie, vymknuté prsty atd.) je metoda kyusho bezpečnější. Z hlediska čistě pragmatického hodnocení účinnosti je kombinace kyusho a výše popsaných technik tím nejúčinnějším, co můžete z hlediska bojových umění znát. Metodu kultivace lidské energie nazýváme qi gong. Energie qi cirkuluje v prostoru a také v drahách, na kterých leží výše uvedené body. Je to originální čínská metoda, která má mnoho podob. Používá se pro zvýšení efektu dalších umění jakými jsou právě kyusho a masáž nebo pro autogenní péči praktika o své vlastní zdraví. Je to metoda velmi stará a patří k nejpropracovanějším na světě. Cvičí se v Číně ve většině škol bojových umění, v institutech tradiční čínské medicíny, v taoistických klášterech a také v parcích a zahradách pro zdraví, krásu a vitalitu. Nedílnou součástí naší praxe je i studium taoistických umění jako jsou tradiční čínská medicína, feng shuei, astrologie apod. K tomuto účelu najdete na tomto webu odkaz s názvem tao academy a tam se také dozvíte více. Praktikujeme také bojová umění a studujeme specifické bezkontaktní metody boje.