Moudří vynikají, protože vidí sami sebe jako součást celku. Září, protože nechtejí oslnit. Dosahují skvělých věcí, protože nevyhledávají uznání. Jejich moudrost je obsažena v tom, jací jsou, ne v jejich názorech. Odmítají se přít, proto se nikdo nepře s nimi.

Únor 2011

Meč

25. února 2011 v 14:27 zbraně
Wikislovník obsahuje slovníkovou definici slova meč.
Další významy jsou uvedeny v článku Meč (rozcestník).
Meč je jednou z nejstarších zbraní. Slouží především jako zbraň sečná, ale i bodná. Meč byl jednou z hlavních osobních zbraní po celý starověk a středověk. Až na přelomu středověku a novověku začal být vytlačován palnými zbraněmi.
Vyrábí se z kovů a jejich slitin. Meč byl mnoho set let považován za prestižní zbraň, jejíž vlastnictví bylo v mnoha ohledech považováno za výsadu. Meč se typicky skládá ze dvou částí - čepele a jílce.
Čepel je zpravidla zakončena hrotem (někdy zakulaceným), má velké rozpětí délky i šířky a zpravidla nebývá nijak zdobena. U evropských mečů má zpravidla charakteristický tvar a podélně jí prochází jeden nebo více "žlábků". O tomto "žlábku" se často tvrdí, že měl lépe odvádět krev což je ale novodobý mýtus. Tento žlábek sloužil ke zpevnění čepele v ohybu a k jejímu odlehčení, mečíř jej koval aby pomocí něj čepel rozšířil do požadovaného tvaru. V pozdějších staletích (zhruba od 15. století) se začaly objevovat čepele s šestiúhelníkovým průřezem bez "žlábku". Čepel bývala ve všech kulturách vyráběna z nejkvalitnější ocele a byla velmi nákladná, ačkoliv zejména v Evropě existovaly i sice o něco méně kvalitní, avšak levnější meče pro hromadnější použití (např. běžné vojsko). Pro lepší meče se používala čepel vyráběná pouze v několika střediscích. Mečíři si své umění předávali z generace na generaci a své technologie tajili před konkurencí. Povolání mečíře bylo velmi ceněné.
Jílec se skládá zpravidla z křížové záštity (u některých mečů nemusí být), rukojeti a hlavice (u některých mečů nemusí být). Všechny části jílce bývaly často nákladně zdobeny. Rozpětí jejich velikosti je také značné, běžně se používaly jílce od velikosti 15 centimetrů až do jílců přesahující metr. Křížová záštita tvoří předěl mezi čepelí a rukojetí. Původně se jednalo o krátký, rovný prut. Později došlo k většímu propracování, jak z hlediska funkce, tak i z hlediska zdobení. Záštita se během vývoje na koncích ohnula směrem ke hlavici rukojeti a vytvořila tak zvanou protizáštitu. Záštita znemožňovala ztrátu kontroly nad rukojetí, ale také chránila ruku před zraněním. Rukojeť je místo za záštitou, určené k držení meče, rukojeti bývaly často hodně a draze zdobeny, na jejich výrobu se používaly různé materiály. Hlavice je zakončení jílce, bývala také zdobena a její primární funkce je vyvažovací.

Naginatadžucu

25. února 2011 v 14:24 zbraně
Naginatadžucu je japonské umění boje s naginatou. Tato zbraň je podobná evropské halapartně. V dnešní době je většina boje s naginatou modernizovaná forma, tzv. atarašii naginata (nová naginata), ve kterém se také soutěží.
Existuje mnoho teorií o skutečném vzniku a původu zbraně. Jedna z těchto teorií je, že se zbraň vyvinula podobně jako zbraně kobudó, tedy jako původně farmářská pomůcka. Jiná teorie zase říká, že naginata je výsledkem vylepšování čínské halapartny, která má podobný vzhled. Jiné teorie tvrdí, že kreativní samurajové, kteří potřebovali delší zbraň, prostě nasadili svůj meč na dřevenou tyč.
V dávné historii se naginata používala primárně jako zbraň proti jízdě. Později se stala symbolem žen ze samurajské třídy, které ji měli jako primární zbraň při obraně svých domovů v době, kdy byli jejich manželé pryč, ve válce.
Mnoho korjú, jako např. Tenšin Šoden Katori Šinto-rjú zahrnují naginatadžucu mezi disciplíny, které trénují.

18 Umění Nindžucu (Nindža džúhakkei)

24. února 2011 v 14:26 bojové styly
Podle Budžikanu, 18 schopností nindži byly poprvé sepsány ve svitkách Togakure Rjú a dle budžikanu se tyto svitky staly směrnicí pro všechny školy nindžucu, které poskytovaly kompletní výcvik. Podle Budžikanu však se schopnosti nindžů často studovaly zároveň s 18 samurajskými schopnostmi. I přes to, že některé schopnosti jsou shodné pro obě umění, byly používány k jiným učelům.
18 schopností nindžů:
1.Seišin Teki Kjójó (duševní dokonalost)
2.Taidžucu (boj beze zbraně, používání vlastního těla jako zbraně)
3.Kendžucu (boj s mečem)
4.Bódžucu (boj s tyčí)
5.Šurikendžucu (házení nožů a jiných ostrých předmětů)
6.Sódžucu (boj s kopím)
7.Naginatadžucu (boj s naginatou)
8.Kusarigamadžucu (boj s řetězem a srpem)
9.Kajakudžucu (pyrotechnika a výbušniny)
10.Hensódžucu (převleky)
11.Šinobi-iri (skrývání a infiltrace)
12.Badžucu (jezdectví)
13.Sui-ren (znalost vody)
14.Bórjaku (vojenská strategie)
15.Čóhó (špionáž)
16.Intondžucu (únik a maskování)
17Tenmon (meteorologie)
18.Či-mon (geografie)

Nindžové ve fikci

24. února 2011 v 14:22 Ninja
Legendy (některé nepochybně rozšířeny samotnými nindži) a moderní filmy připisují nindžům až nadpřirozené schopnosti:
Rychlost převyšující sledovací schopnost oka.
Schopnost ukrást naprosto cokoliv (například nošené spodní prádlo) bez povšimnutí okradeného.
Prorážení zdí rukou (i když v případě tenkých dřevěných zdí mohlo jít o skutečnou schopnost).
Rovnováhu umožňující nejen běžet po provaze (nataženém mezi budovami) a stát na meči, ale také běžet po stěně budovy.
Neuvěřitelně dlouhé skoky, připomínající létání, někdy i přímo létání.
Někdy i neviditelnost.
Chůze či běh po vodě[zdroj?].
Také někdy ovládání živlů a technika využívající tok čakry pro kouzla[zdroj?].
Ninjové byli vybaveni mnoha skrytými zbraněmi a nástroji. Za legendami o létání patrně stojí používání něčeho jako moderní rogalo (samozřejmě bezmotorová varianta). Používali rovněž jedy. Zbraně byly jen účelové, nedbali na krásu a propracovanost. Většinou měla jedna zbraň až 5 funkcí. Byli také vycvičeni v zacházení s ohněm, používali primitivní granáty a zápalné bomby[zdroj?].
[editovat]Filmy
Je možné, že nindžové byly mistry bojových umění jujitsu a kenjutsu. Ve filmech ovšem používají i čínské kung-fu nebo modernější karate, judo a kendo.

Nindžucu

24. února 2011 v 14:20 bojové styly
Nindžucu, doslova přeloženo "umění nindžů", byl ve feudálním Japonsku termín pro soubor schopností, které ovládala skupina lidí známých jako Nindžové - jedinci speciálně vycvičení pro špionáž, politické vraždění a guerrilový boj.
Nindžucu začalo jako soubor schopností nutných k přežití, který vytvořila skupina lidí žijících v japonské provincii Iga. Tito lidé byli soběstační a měli silný, kladný vztah k přírodě.
Tyto techniky byly využívány k lovu a boji a vyvinuly se až na strategický základ bojových umění nindžucu. Nindžovské klany toto umění používaly k zajištění svého přežití v období politických nepokojů. Nindžucu také zahrnovalo umění převleků, úniku, maskování, lukostřelby, medicíny, výbušnin a jedů.
Uživatelé nebo spíše mistři tohoto umění pracovali jako nájemní vrazi a byli spojováni s aktivitami, které jsou v moderní době považovány za kriminální. I přesto, že nindžucu bylo možná ovlivněno čínským souborem principů od Sun-c', je nindžucu považováno za původní japonské umění.

Nindža

24. února 2011 v 14:16 Ninja
Nindža (také v anglickém přepisu ninja, japonsky ??) byl pro špionážní účely speciálně vycvičený jedinec ve feudálním Japonsku. První zprávy o nindžích se objevují od 6. století, tedy v období vlády císařovny Suiko. Konec období Nindžů je spojován se začátkem období Edo, kdy Japonsku vládla rodina Tokugawa.
Nindžové byli mistry v umění dříve zvaném šinobidžucu (šinobi - vkrádat se), dnes známém jako nindžucu. Toto umění v sobě zahrnovalo jak různé druhy boje (ať už se zbraněmi či holýma rukama), techniky nenápadného pohybování se v krajině, tak třeba různá řemesla, zpěv či tanec.

Samurajské oblečení

24. února 2011 v 14:06 Samuraj
Pochopitelně základním oděvním prvkem samurajského každodenního šatníku bylo kimono. Těžší kimona se nosila v zimě, v létě se používala slabší (např. z jemného hedvábí). Den, kdy se zimní kimona měnila za letní, byl tradičně první den čtvrtého měsíce (pro nás pravděpodobně první týden v květnu). Samurajské kimono bylo většinou vyrobeno z hedvábí, materiálu, který byl považován za nadřazenější bavlně či konopí, nejen kvůli vzhledu a jemnosti, ale také kvůli relativně nižší teplotě v horkém Japonském létu. Přirozeně kvalita kimona velmi záležela na postavení a příjmech samuraje. Nepoužívaly se výrazně zářivé barvy či exotické motivy, jež byly známkou neskromnosti a ješitnosti. Samurajské manželky nosily vrstvy kimona a barvy podle postavení a nebo moci svého manžela. Samurajské děti byly oblékané okázale a usedlejší styl oblékání byl známkou, že se dítě blíží k věku, kdy bude považováno za dospělé. Starší samurajové tíhli spíše k odstínům šedé nebo hnědé, jako symbol jejich důstojného věku. Někteří samurajové také nosili ponožky zvané tabi, které měly bílou barvu a byly uzpůsobeny ročnímu období, ve kterém byly nošeny. Obuv se skládala ze sandálů (waraji) a dřeváků (geta). Dřeváky byly spojovány s nižšími společenskými vrstvami (např. geishy či herci kabuki byli často zobrazováni s dřeváky), ale i přesto je samurajové čas od času používali též. Používaly se také boty z medvědí kůže, především s brněním, ale od 16. století byli považovány za archaické.
Samurajské meče byly připevněny k pásu (obi), který byl omotán kolem pasu a vpředu přivázán. V domě samuraj mohl odložit dlouhý meč, ale vždy si při sobě ponechal alespoň nějakou formu zbroje, i kdyby jen malou dýku.
Vlasy byly důležitou částí samurajova vzhledu. Tradičním účesem (skoro tisíc let) byl uzel. Téměř každý, s výjimkou buddhistických kněží, nosil uzel. Je možné, že tato móda pocházela z Číny, kde se uzly nosily ve starověku. Stylů uzlů je velké množství. Před obdobím Edo, byly velmi populární i kníry a bradky, které ale právě v období Edo padly v nemilost, a od té doby jsou u Japonců zřídkakdy k vidění.

Seppuku

24. února 2011 v 14:03 Samuraj
Rozpárání si břicha je tak neuvěřitelný způsob, jak spáchat sebevraždu, že je to pravděpodobně ten nejznámější element samurajských mýtů. Na západě je tento způsob známý jako hara-kiri (ve skutečnosti je tento výraz vulgární a pravděpodobně sami samurajové by ho nikdy nepoužili). První významnější akty byly vykonány ve 12. století. Původní motivy pro tento způsob smrti pravděpodobně mohly být čistě praktické. Setnutí hlavy sobě samému je těžké, a jelikož za sídlo duše bylo považováno břicho (žaludek), bylo rozpárání břicha nejjednodušší a nejpřímočařejší (pokud ne nejrychlejší) způsob smrti. Vykonat seppuku vyžadovalo výjimečnou dávku odvahy a po čase se stalo samurajským privilegiem. Obyčejní lidé obvykle ukončovali život utopením se nebo oběšením se, ženy samurajů si ve většině případů prořezávaly hrdla; jenom samurajové mohli spáchat seppuku. Být obyčejně popraven znamenalo pro samuraje velkou pohanu.
V období Edo se seppuku stala rituálem s pevně stanoveným postupem:
Nejprve byla připravena tatami, na níž se umístil velký bílý polštář. Svědkové rituálu se diskrétně postavili k jedné straně. Samuraj, často oděný do bílého kimona, poklekl na polštář ve formálním stylu, na patách. Za ním a nalevo klečel jeho kaishakunin, často blízký přítel, i když jeho povinnost v tomto rituálu nebyla velmi populární. Jeho úkolem bylo ochránit sebevražedného samuraje před utrpením velké míry bolesti a to tak, že mu usekl hlavu poté, co si samuraj rozřízl břicho. Před samurajem ležel na lakovaném podnose nůž. Když se samuraj cítil připravený, rozvázal si kimono a odhalil břicho. Jednou rukou zvedl nůž a druhou rukou z něj sňal pochvu, kterou odložil stranou. Když se takto připravil, rozřízl si břicho z levé strany na pravou. Čepel poté v ráně obrátil o 90 stupňů. Mnoho samurajů ale nemuselo vytrpět tuto neuvěřitelnou agonii, jelikož kaishakunin splnil svůj úkol při prvním náznaku samurajovy bolesti. Plně dokončený řez, známý jako jumonji a jeho vykonání bylo považováno za velmi impresivně vykonanou seppuku. Je nezbytné říci, že psychický stav samuraje byl před spácháním seppuky velmi důležitý. Známe několik příběhů o samurajích, kteří ztratili vyrovnanost a v některých případech pak byli přímo donuceni seppuku vykonat. Koneckonců, samurajové byli také jen lidé, a možná že jen díky celoživotní přípravě mohli seppuce čelit s předstíranou chladnokrevností.
Mezi důvody pro spáchání seppuku mohlo patřit například:
Junshi: následoval po smrti samurajova pána. Samuraj, který ztratil pána, se nazýval ronin. V období Eda byly sebevraždy roninů zakázané, jelikož to bylo považováno za nehospodárné.
Kanshi: sebevražda z protestu. Samuraj se v tomto případě zabil aby přesvědčil svého pána o něčem, když jiné formy přesvědčování neuspěly.
Sokotsu-shi: při této formě se samuraj zabil jako odškodnění za provinění, které spáchal.
Ač mnoho samurajů zemřelo tímto způsobem, mnoho jich také zemřelo přirozenou smrtí.

Původ slova Samuraj

24. února 2011 v 14:00 Samuraj
Chceme-li zjistit původ tohoto slova, musíme se vydat do období velkých společenských změn v japonské společnosti, které proběhly v průběhu 19. století - restaurace císařství. Po roce 1869 byli příslušníci buke (třídy válečníků - mononofu nebo wasarau) označeni jako "dřívější příslušníci armády". Ve světě se však vžil sinojaponský termín pro vazala - samurahi nebo-li samuraj.
Jiná teorie říká, že původ slova souvisí s označováním vůdců ozbrojených klanů ze Severu. V upravené formě (gošozamura) byli označováni též bojovníci aristokratických klanů připojených k císařskému dvoru v období Muromači. Poté došlo k fonetickému zkrácení (samuraj) a významovému rozšíření na celou třídu válečníků (od nejnižších po ty, kteří měli právo jezdit na koni) s možností nosit daišó (krátký a dlouhý meč).
Význam slova samuraj lze vyložit jako "ten, jenž slouží".
Samurajové ovládali také čanoju (čajový obřad), uspořádání květin ikebana, skládání básní.
Filmový hold složil samurajům japonský režisér Akira Kurosawa, a to především jeho nejslavnějším filmem Sedm samurajů.Tento film posloužil později jako předloha pro americký snímek "Sedm statečných".

Samuraj

24. února 2011 v 13:58 Samuraj
Samuraj je středověký japonský bojovník, známý především svoji oddaností.
Samurajové byli bojovníci sloužící císaři nebo prostě svému pánu. V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolení, případně i žaludek).
Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.
Pro samuraje byla vždy nejdůležitější čest. Například v boji nebylo pro samuraje nejhorší zemřít, ale padnout do zajetí. Takový samuraj vždy radši požádal věznitele, aby si mohl vzít život a provést tradiční seppuku (známější je neslušné označení harakiri).
Samurajové byli také velmi "urážliví". Velmi mnoho úkonů chápali jako urážku. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, bylo to chápáno jako urážka. Ale samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok. Pokud jej ovšem urazil někdo nadřízený, samuraj většinou spáchal výše zmíněnou seppuku.
Z bojového umění samurajů dodnes přetrvalo mnoho škol těchto umění, např. kendžutsu či jeho sportovní varianta kendó, neboli česky cesta meče, džudžutsu - džudó.

iaijutsu

24. února 2011 v 13:50 bojové styly
Jedno z důležitých bojových umění, která byla součástí vzdělání klasických japonských válečníků - samurajů, bylo iaijutsu - umění tasení meče. Iaijutsu (později iaido) je cestou meče - způsob jeho užívání, který vznikal vedle kenjutsu (kendo). Tato disciplína byla rozvíjena jako reakce na překvapivý útok už někdy v 15. a 16. století v Japonsku. Původním záměrem bylo zabít protivníka jedním úderem, tedy sekem meče ihned po (nebo i při) vytažení z pochvy. Snahou bylo užití adekvátní techniky ve vztahu ke konkrétní situaci (počtu protivníků, směru odkud protivník přichází nebo jak útočí…). Šlo tedy o to umět flexibilně užít meč ze stavu, kdy je zasunut v pochvě.
Hakuo Sagawa - 9. Dan Iaido Hanshi
Na rozdíl od koryu nemají jednotlivá kata několik možných způsobů provedení, ale vždy jen jeden správný. Praktický důvod je ten, aby všichni cvičenci nejdříve zvládli standardizovanou formu, u které se dá jednoznačně určit správnost provedení a kvalita technického podání. Díky tomu je možné naučit všechny, kteří se chtějí seznámit s iaido, stejným základům, nebo například pořádat soutěže v kata - hodnotící kritéria jsou pro všechny stejná.
Hakuo Sagawa - 9. Dan Iaido Hanshi
Iaido se cvičí především formou kata, tedy boje proti jednomu nebo více imaginárním soupeřům. Součástí každé kata iaido jsou čtyři po sobě jdoucí prvky : vytažení meče (nuki), provedení seku (kiritsuke), odstranění krve z čepele (chiburi) a uložení meče zpět do pochvy (noto), které lze nacvičovat i samostatně. Rozhodující akcí je samozřejmě sek (nukitsuke a kiritsuke), jenž musí být podrobně studován ať už ve vztahu k cíli, který má zasáhnout, směru kterým je prováděn či síle, kterou můžeme vynaložit. Jde o vzájemný respekt možností cvičence a zbraně, navržený tak, aby široké veřejnosti toto umění přiblížil.
Hakuo Sagawa - 9. Dan Iaido Hanshi
Obvyklý postup začínajícího cvičence je studium Seitei iai (12 kata) jako základu a po jejím zvládnutí pak následuje studium Muso Shinden Ryu (43 kata). Studium staré školy klade na rozdíl od Seitei iai větší důraz na reálné a efektivní použití meče.