Moudří vynikají, protože vidí sami sebe jako součást celku. Září, protože nechtejí oslnit. Dosahují skvělých věcí, protože nevyhledávají uznání. Jejich moudrost je obsažena v tom, jací jsou, ne v jejich názorech. Odmítají se přít, proto se nikdo nepře s nimi.

Modern Arnis

9. března 2012 v 21:28 |  bojové styly
Arnis je homogenní válečný systém - bojové umění
Pochází z filipínských ostrovů. Oproti ostatním bojovým stylům připravuje studenta na různé situace, které můžou v ozbrojeném i neozbrojeném konfliktu nastat. Vyučující se zde všechny elementy boje, jako jsou kopy, údery, páky, lámání či hody, nebo boj na zemi. V začátcích se žák naučí ovládat jednu a dvě tyče. A po té tyto principy převést na předměty běžné potřeby, jako jsou např. propisovací tužka, pásek nebo časopis. Tyto nástroje se tak stávají účinnými pomocnými prostředky v boji.


Arnis tedy není pouhé umění boje s tyčí, ale mnohočetný obranný i útočný styl, ve kterém boj s tyčí představuje pouhou část. Také beze zbraně fungují tyto techniky podle stejných pohybových vzorů.
Arnis je bojové umění, mající své kořeny v osvědčených, staletí starých bojových technikách. Jde o jednoduchý, promyšlený a logický systém efektivního boje s i beze zbraně. Při praktikování jde o systematický trénink, který ve studentovi vytváří reflexi k jednání dle situace. Techniky jsou koncipovány k dosažení maximálního účinku při minimálním nasazení.

HISTORIE STYLU
Muž stojící za Modern Arnis
Skutečný milovník sportu, Remy A. Presas, je tím, kdo dnes stojí za hnutím Modern Arnis. Z temné hrobky zapomnění vyzvedl a dal nový život i význam filipínskému bojovému umění nazývanému Arnis. Arnis zaniklo v čase, kdy neodvratitelný nápor moderního životního stylu a cizích vlivů vymazal tento klenot filipínské kultury jako další součást zapomenuté minulosti. Skutečné Arnis zahubil čas. Pokud tehdy někde zůstávali nějací znalci tohoto stylu, tvořili jen velmi zanedbatelnou část nehodnou zájmu. Později byli lidé ohromeni objevením cizích škol bojového umění jako judo, jiu-jitsu nebo karate, a přehlíželi své vlastní, zapomenuté umění. Takto nelehká tedy byla tehdy situace Arnis.
Ale osud si usmyslel, že Arnis nezůstane navěky mrtvá, protože 19.prosince 1936 se v rybářském městě Hiniragan v západním Negros narodil chlapec, jehož úkolem bylo jednou znovuotevřít oči a srdce milovníků filipínského bojového umění - umění, které má své pověstmi opředené kořeny pevně spojeny se samotným začátkem historie Filipín. Jméno toho chlapce bylo Remy Amador Presas.
Remy se narodil jako potomek rodiny ze střední třídy obchodníkovi José B. Presasovi a jeho ženě Lucii Amador. Rodiče si pro něj nepředstavovali dráhu spojenou se sportem, ale spíše s obchodem - takovou, v jaké byli sami celkem dobře zabezpečeni. Obchod nebyl pro Remyho tím pravým. Díky svému dědečkovi se už v raném dětství mohl seznámit se sportem a zvláštní lásku si vypěstoval k umění pohybu, které v něm jednoho dne najde oddaného stoupence.
V tolik citlivých šesti letech věku, kdy se učil abecedu a motlitby od své matky, poznával zároveň základy "kali", jak se tehdy Arnis říkalo. Při učení používal dřevěné vyřezávané hole tvarované jako meče nebo dýky. To u Remyho vzbudilo nesmírnou lásku ke sportu, který se má stát nedílnou částí jeho bytí.
Fascinace sportem u něj narostla do té míry, že v něm vzbudila touhu po dobrodružství. Nespokojený s poklidnou venkovskou atmosférou Hiniraganu se Remy ve 14ti letech vypravil poznat jiná města jako Cebu, Panay, Bohol nebo Layete, kde se mohl plně věnovat cvičení. V Cebu pokročil ve studiu Arnis pod vedením Rodolfa Moncala, později Timotea Marranga a Venancia Bacona. Ti všichni byli cebuánskými mistry, kteří remyho naučili ovládat Arnis a smrtící styl boje s tyčí "Balintawak". Remyho spojení s mistry stylu i jinými znamenitými sportovci z různých částí země, to vše jen zdokonalilo jeho schopnosti.
V době, kdy se vrátil do rodného města, už byl mistrem v Arnis i v jiných sportech jako judo, jiu-jitsu, wrestling a karate. Po sňatku s Rosemary Pascual založil podnikavý Remy školy v Bacolodu a východním Negros, kde začala kulminovat jeho posedlost po oživení umírajícího stylu Arnis. S horlivostí a rozhodností pravého sportovního nadšence pracoval Remy na tom, aby mladé lidi v Bacolodu přivedl k bohatství jejich kulturní historie, ke které byli oni sami lhostejní. Povzbuzující bylo, že uspěl. Ve skromných podmínkách jím založené tělocvičny dokázal vyvolat zájem u mladých. Počet jeho následovníků vzrostl na stovky.
Remy nebyl úspěšný jen v tomto ohledu. I jeho obchodu ve městě se dařilo a také vyučoval tělocvik (s důrazem na Arnis) na De La Salle College, později na univerzitě ve východním Negros-Recoletos a sám byl držitelem bakalářského titulu se zaměrěním na tělesnou výchovu. Remy byl tedy velmi úspěšný muž, jehož úspěch korunovaly povzbudivé výsledky soukromé křížové výpravy za oživení ztracené slávy Arnis.
V roce 1968 byl Remy konfrontovaný s rozhodnutím, které znamenalo zlomový bod jeho života. Na jednom letním soustředění v manilské sportovní aréně Rizal Memorial, Mecce sportu Filipín, si ho všimlo několik významných lidí - plukovník Arsenio de Borja, činovník Filipínské amatérské sportovní federace (Philippine Amateur Athletic Federation-PAAF) a ředitel Fakulty tělesné výchovy na státní universitě, Philip Moncerrat, bývalý president PAAF a konečně profesor Jose Gregorio. Když se dozvěděli o jeho kampani, požádali ho, aby v ní pokračoval v Manile, která byla zárukou větší pozornosti a možností pro jeho cíle.
Tato myšlenka Remyho velmi zaujala. Arnis nejenom pro malou regionální skupinu, ale pro celou zemi a možná pro celý svět. S takovými představami si pohrával ve své mysli, jako by si dvě koťata hrála se vzácným diamantem.
Tato koncepce se pro něj stala určující a zároveň velmi obtížnou, protože přechod do Manily znamenal opustit všechno, co vybudoval v Bacolodu. Znamenalo by to i opuštění dobře prosperujícího obchodu, který zajišťoval budoucnost jemu i jeho rodině. A samozřejmě celá jeho rodina by byla nucena přesídli t do neznámého prostředí.
Ale Remy se nemohl zbavit představy, že by měl příležitost seznámit se svými myšlenkami širší publikum než dosud. Byl nadšený představou, že v Manile bude nejen schopen vnést Arnis do celonárodního vědomí, ale zároveň bude mít možnost prezentovat tradici filipínské kultury celému světu. Věřil, že jestliže svět přijal judo, wrestling, karate a kung-fu, není důvod, aby nepřijal Arnis jako stejně účinný, ne-li účinnější než jiné druhy bojových umění. Byla to neopakovatelná možnost a Remy výzvu přijal.
V roce 1969 se Remy se svou rodinou přestěhoval do Manily. Otevřel tělocvičnu v samém srdci obchodní čtvrti a založil také National Amateur Karate Organization (NAKO) a Modern Arnis Federation of the Philippines (MAFP). Tělocvična byla Remyho odrazovým můstkem k naplnění snu o rozšíření Arnis. Učil na nejrůznějších univerzitách v Manile, kde zdůrazňoval krásu bojového umění. Vyučoval také v jím založených organizacích NAKO a MAFP.
Remy také založil filipínskou Modern Arnis Federation. Uspořádal se svými žáky bezpočet exhibičních vystoupení pro veřejnost (přístupných zdarma). I prezident Ferdinand E. Marcos vyjádřil po zhlédnutí jedné exhibice v Antipolu, Rizal velký zájem u bojové umění.
Jeho neúnavná kampaň vnesla Arnis do povědomí každého milovníka bojových umění. A nejen to, Remyho úspěchy mu přinesly respekt a úctu mezi největšími odborníky na filipínské sporty. Arnis bylo přijímáno tak nadšeně, že byl Remy požádán o výcvik ve filipínských ozbrojených složkách a nejrůznějších bezpečnostních agenturách. Arnis se zároveň stalo velmi populární záležitostí v přátelských utkáních mezi sportovními kluby.
Popularita Arnis definitivně překročila hranice Filipín. V roce 1970 odcestoval Remy do Japonska a ještě předtím představil Arnis na policejní akademii Itago. Japonští představitelé byli natolik fascinovaní, že vykřikovali v údivu nad efektivitou tohoto způsobu boje.
Remyho jméno se stalo něčím, s čím už bylo nutné ve sportu počítat. Kromě toho, že je zakladatelem a prezidentem MAFP a NAKO, byl zvolen více-prezidentem Philippine Arnis Association jejíž prezident je dřívější senátor Rene Espina. Zároveň byl trenérem džuda, karate a wrestlingu. V džudu i karate byl držitelem černého pásu (karate - 6 dan).
Jeho atletické dovednosti jsou natolik známy, že ho pozvalo několik severoamerických sportovních klubů k exhibici a nemálo sportovních přívrženců ho žádalo, aby pomohl šířit Arnis i v Americe a Kanadě. Tato pozvání jsou jen dalším dokladem, že Remy je uznávanou sportovní osobností.
Ale Remyho sen byl mnohem víc. Chtěl z Arnis vytvořit mezinárodní sport. Chtěl, aby svět znal Filipíny a jejich původní bojové umění, v jehož silách je překonat ta, která jsou dnes všeobecně známá. Remy říkal svým studentům: "Jen několik málo z nás ví, že obratnost pocházející ze znalosti Arnis je schopna přemoci mistra v džudu nebo karate."
Aby se o Arnis mohl dozvědět celý svět, přivedlo to Remyho k nápadu, napsat o něm knihu. Čerpal ze svých hlubokých znalostí a po 27 letech zkoumání a cvičení se rozhodl knihu uveřejnit. Kniha porovnává rané techniky s těmi dnešními a také se snaží hovořit pro dnešek pochopitelným jazykem, aby splňovala současné nároky a byla pro studenty dobře srozumitelná. Každý styl a technika jsou představeny moderní formou a v obecně přijímané terminologii.
Tato kniha je jen začátkem Remyho velkolepého snu. Je odrazovým můstkem pro obecné přijetí bojového umění Arnis. Vrcholem celého snažení bude, až se Arnis stane uznávanou složkou každé sportovní soutěže v každé aréně na celém světě.
Filipínci nyní přijímají tuto vzácnou část své kulturní historie. Inspirovány Remyho úsilím, zahrnují dnes školy Arnis do svého studijního plánu v rámci tělesné výchovy.
To však stále Remymu nestačilo. Věřil, že pozitiva, která umění přináší, by měla být sdílena celým světem. To bylo jeho nejvroucnější přání a pokud toto přání dochází naplnění, svět za to děkuje nejen jemu, ale i jeho báječné manželce Rosemary, díky jejíž inspiraci, vytrvalosti a pomoci se kniha o Arnis stala skutečností. A samozřejmě jeho dětem Mary Jane, Mary Ann, Remy, Jr., Ma. Therese a Demetriovi Jose, jejichž nevinný smích ulehčil někdy velmi obtížnou přípravu knihy.
Moderní Arnis ušlo dlouhou cestu a pohled na něj je neúplný bez znalosti osudu člověka, největšího propagátora, Remyho A. Presase "otce moderního Arnis".

KODEX
Přirozeností člověka není násilí. Jestliže není ovlivněn nějakým fyzickým nebo duševním utrpením, nebo donucen vnějšími vlivy nebo nějakou provokací, neublíží žádné jiné lidské bytosti (ostatně ani zvířeti), která se nějak na jeho utrpení nepodílela. Člověk je tvor plný lásky a laskavosti.
Nicméně, historie je plná příkladů lidské brutality vůči svým bližním. Války byly vedeny a životy byly položeny na mnoha bojištích. Toto je smutný doklad pravé povahy člověka, nebo ironie jeho bytí.
Ale musí být připomenuto, že tato násilná stránka člověka je zapříčiněna ranami osudu a jinými okolnostmi, které přináší čas. Vnější síly vedly člověka k reakci a to takové, která měla zajistit jeho přežití. To je ta obehraná fráze "přežije jen nejsilnější". Rozmary krutého života vedly člověka k násilí.
Tato potřeba vedla k nutnosti vytvářet postupy a také vhodné nástroje pro boj. Od dob prvního jeskynního muže až po současného astronauta byly vyráběny a zlepšovány nástroje pro boj, dokud se krutou realitou nestaly důmyslné válčící stroje. Tak jako měli jeskynní lidé své kamenné tesáky, Evropané kordy a flerety, Číňané kung-fu a Japonci kendo a karate, tak i mnozí další měli své vlastní formy boje. Ani Filipínci nebyli ušetřeni této potřeby. Filipínci byly přinuceni mít své vlastní Arnis, způsob boje s holí, který má své počátky ještě před příchodem Španělů.
Nicméně současný vývoj převedl všechna tato bojová umění do podoby sportu. Přestože jsou vyučovány kromě obranných i útočné techniky, důraz je kladen na sportovní ráz potvrzovaný v různých soutěžích jako u mnoha jiných "neagresivních" sportů. Tato bojová umění mají svá pravidla a principy, které mají být dodržovány. Arnis má své vlastní principy, které se musí studentům vštěpovat.
Hlavním principem Arnis je respekt k protivníkovi - jako k osobnosti, bojovníku a sportovci. Vždy by mělo být připomínáno, že protivník je lidská bytost s vlastní důstojností zasluhující respekt. Důležité je ale nepodcenit soupeřovy bojové schopnosti, protože přílišná sebedůvěra by mohla být osudná. Míra sportovního chování je také jedním ze způsobů hodnocení bojovníka. Vavříny vítězství by měly být nošeny s pokorou, ne s nadřazeností. Vítězství není důkazem nezranitelnosti, je důvodem k ušlechtilosti.
Kromě těchto hlavních principů existují i další, které musí studenti Arnis znát: charakter, upřímnost, disciplína, sebeovládání, chování a poslušnost žáka k učiteli.
Charakter - surovec nemá v Arnis své místo. Důležitá je čistota charakteru. Student se musí naučit, že vše má svou mravní (a náboženskou) hodnotu. Je úkolem učitele Arnis, zformovat charakter studenta takovým způsobem, že jeho struktura chování bude motivována "spravedlivě". To znamená, že člověk jen nepočítá trofeje, které získal. Přestože je podněcován klamavými hodnotami dnešního světa, je to jen on sám, na čem bude nakonec doopravdy záležet.
Upřímnost - touha po vítězství není jediným důvodem, proč bojovat a vítězit. Je to upřímnost k sobě, svému soupeři a jeho umění, která nás činí výjimečnými. Vůle zvítězit nás vede, ale toto vedení by nemělo skončit s odbytím poslední vteřiny zápasu, mělo by stát a přetrvávat nad vším . Bojové umění Arnis je vynikajícím prostředkem, který rozvine naše smysly i pro oblast každodenních problémů, ne jen pro boj. Upřímnost je matka víry a víru tvoří věci, které mohou být zničeny pochybami. Člověk, který není upřímný, nebude mít nikdy opravdového přítele.
Disciplína - Arnis je "litcem" disciplíny. Správné chování ve sportu i v životě samém je měřítkem úspěchu. Důležitá je osobní disciplína. Pokušení života by člověka nikdy neměla odvádět od jeho závazků vůči bojovému umění, sobě samému nebo jeho blízkým. Student by se měl naučit ovládat ve sledování svých cílů ve všech oblastech svého žití.
Sebeovládání - "ztratit hlavu" znamená porážku. Každý by se měl naučit ovládat své reakce, jestliže chce dosáhnout úspěchu. V Arnis je sebeovládání důležité, protože bez něj může být ohrožen náš život. Se schopností zabíjet by mělo být nakládáno s maximální opatrností. Schopnost vnímání věcí závisí na míře kontroly vlastního nitra. Provokace je zneuctěním, ale je jím, ne-li něčím horším, také ukvapená reakce.
Chování - chování je velmi úzce spojeno s hlavními principy Arnis. Něčí pravidla by nikdy neměla být vnucována jiným. Je nutné se naučit, jak respektovat druhé. Důvěra v pravidla a schopnosti jiných bude vždy podporovat naše vlastní usilí. Pokojné vody lidského porozumění zůstanou nezčeřeny, jestliže se budeme učit správnému chování a respektu. A to nejen při soutěžení, ale i v běžném životě.
Poslušnost žáka - důraz je kladen na studentovu oddanost umění, jeho spolubojovníkům a jeho učiteli. Nevděk k jednomu je nevděkem ke všem. Student by měl být věrný jak ke svým spolubojovníkům , tak i k soupeřům, protože jakákoliv nečestnost je nečestností k němu samému. A především by měl být žák oddaný svému učiteli. Vše, co se naučil, zná od svého učitele. Osobní vrtochy by neměly být pramenem nevděku vůči tomu, komu vděčí za vše, co zná. Dokonce i když dosáhne v umění nejvyššího možného stupně a sám může učit, neměl by nikdy zapomenout na svého mistra a jeho práci. V případných sporech by měl žák vždy stát na jeho straně.
Život nám ukazuje mnoho zrad páchaných ve jménu nenasytnosti a osobního uspokojení. To nemá své místo v Arnis ani ve sportu obecně. Opravdový sportovec je vždy věrný svému umění a myšlenkám jeho vůdčích osobností. Všem a všemu, co ho něco naučilo, je vděčný. Ve světě plném špíny a bláta uspějí jen ti, kteří se dokáží ohlédnout s vděčností. Oddanost k tomu, čeho dosáhl, tvoří velkou část kvalit člověka. Nevděk je zrada a zrádce nemá své místo mezi čestnými lidmi.

Modern Arnis - filipínská bojová umění
jsou v naší zemi stále velmi málo známou dovedností. Mnoha lidem názvy jako Eskrima či Kali nic neřeknou oproti již po desetiletí zaběhlým stylům jakými jsou např. karate, judo a další. A to nejenom u lidí nepraktikujících bojové umění. Setkal jsem se s mnoha letitými cvičenci, kteří o filipínských stylech nikdy neslyšeli a nedovedou si je ani představit. Ty zasvěcenější mají Eskrimu spojenou pouze s používáním krátkých tyčí, což je velmi neúplná představa.
Filipínská umění jsou především válečným uměním, tím mám na mysli, že se nezabývají pouze jedním aspektem boje nebo pouze použitím jedné konkrétní zbraně. V rámci výuky ve školách Arnis (názvy Arnis, Kali a Eskrima označují to samé, jsou to tři názvy používané pro filipínská bojová umění) se cvičenec připravuje na všechny možné situace, které mohou v boji nastat. To znamená, že musí být schopen rozdávat údery a kopy a také se jim účinně bránit. Student se učí bojovat na krátkou i dlouhou vzdálenost, dle prostředí, ve kterém by se případný střed mohl odehrávat. Dále musí umět nasazovat páky a využít je pro lámání či znehybnění soupeře. Pokud se v boji stane, že soupeři skončí na zemi, musí i zde být schopen mít nějaké znalosti a dovednosti jak s touto situací naložit. V boji se samozřejmě student učí využívat celé své tělo. Se zbraněmi je situace obdobná, trénuje se zacházení jak s jednou tyčí, tak se dvěmi nebo tyčí a nožem. Dále boj s krátkou a dlouhou čepelovitou zbraní, od malých nožů až po mačety. Samozřejmou součástí výuky jsou sparingy, bez těch nikdy a v ničem nelze nabýt skutečné bojové dovednosti, které by mohli být využity v reálné konfliktní situaci. Pouhé nácviky technik, ať sám nebo ve dvojici, nepřipraví naše podvědomí na intuitivní reakci při stresové situaci, kdy tělo jedná pouze instinktem. Sparingy se provádí jak v neozbrojeném boji (s využitím boxerských rukavic a chráničů holení), tak v boji ozbrojeném (buď cvičnými tyčemi a helmami s mřížkou nebo s kompletním protektorováním těla a ratanovou tyčí).
Ještě je potřeba se zmínit o názvosloví. Ve filipínských školách se používá velmi mnoho různých názvů podle místního nářečí (někde je vějířovitý úder nazýván Abanico a jinde zase Pilantek). Někdy ten samý výraz označuje jiné techniky podle výkladu konkrétní školy.

Historie filipínských bojových umění
Roku 200 před naším letopočtem proběhla ostrovy první vlna migrace. Z této vlny se zde usadili obyvatelé z Malajsie, ty přinesli dlouhé nože a zacházení s nimi. "Kris" byla první přenesená zbraň. Čepel této zbraně má charakteristické zvlněné ostří a konkrétně byl přenesen z ostrova Jávy.
Roku 200 našeho letopočtu došlo k další migrační vlně, začali se objevovat arabští obchodníci, kteří přivezli čepelovité zbraně a způsoby šermu s nimi. Někteří se zde usadili a jsou to předci muslimského jihu v oblastech Mindanao a Sulu. Prosadili se svou schopností fanatického boje a odráželi jakékoliv vetřelce snažící se vstoupit na tato území. Území jihu a jeho obyvatelé jsou pro historii Filipín podstatné, i když v záporném smyslu, ale bez jejich existence by zřejmě eskrima ani neexistovala.
V 9.st. začala s ostrovy obchodovat Čína, která mohla mít také vliv na některé v boji využívané principy.
Okolo 15.st. se určité styky navázaly také s Japonskem. Z tohoto období se zase promítlo používání čepelovitých zbraní, ale především do neozbrojeného boje nauka pák a lámání.
Roku 1518 Ferdinand Magellan, podléhající králi Španělska Karlovi I, dorazil na Moluccas, známý jako ostrovy koření. Magellan sdělil králi, že Moluccas náleží Španělské straně demarkační čáry, koncipované podle dohody z Torsedillas. Král souhlasil s vysláním expedice pod vedením F. Magellana. 20.září 1519 se expedice plavila jižně přes Atlantský oceán. Magellan dosáhl nejjižnější části jižní Ameriky, kde křižoval Tichý oceán úžinou, dnes známou jako Magellanova úžina. V březnu 1521 nakonec dosáhl Mariana. Po odpočinku a získání zásob, pokračoval a 17.března 1521 spatřil hory Samar, znamenající jejich příjezd na Filipínské souostroví. 28.dubna se Magellan a několik desítek jeho lidí, brodili po pás ve vodě od kotvících lodí na průzkum pobřeží. Tehdy se na ně vrhli muslimští bojovníci Rádži Lapulapu v síle kolem 1000 mužů.

Při tomto spíše masakru než boji byl Magellan zabit. Po tomto střetu na jihu ostrovů, již další Španělé přistávali v oblastech, kde je obyvatelé vítali přátelsky. Zde také časem přešli v kontrolu nad těmito, především přímořskými oblastmi. Byla to území např. kolem měst Cebu, Siquijor, Bohol, Negros, Leyte, Panay a na území Luzonu např. Pangasinan a Pampanga. Roku 1542 byly ostrovy pojmenovány "Las Philipinas" jako poctu princi Filipovi, který se později stal králem Filipem II. (1556-1598). Španělé tedy samozřejmě zdaleka nedrželi většinu území ostrovů a hlavně muslimský jih pod jejich kontrolu fakticky nepřešel. Naopak museli vytvořit dokonalou obranu proti neustálým nájezdům muslimských pirátů "Moros". Časem se samozřejmě snažili podmanit si muslimské kmeny a obrátit je na křesťanství, ale naprosto neúspěšně. Španělé měli na muslimském území i několik posádek, ale jejich vliv končil kousek od zdí pevnosti.
Právě toto je jeden z nejdůležitějších faktorů. Takto rozdělené území ostrovů bylo už před příchodem Španělů. A právě muslimští Moros vždy napadali pobřežní oblasti. Zde vraždili, loupili a unášeli ostatní obyvatele Filipín, které pak prodávali do otroctví. Díky tomu obyvatelé těchto přímořských oblastí, kteří se zde usadili a založili osady, aby mohli v klidu žít a věnovat se obdělávání půdy a rybolovu, hluboce nenáviděli muslimské nájezdníky. Tyto skutečnosti jsou pro pochopení historie ostrovů, historie bojových umění a vzniku eskrimy podstatné.
Španělé samozřejmě na území pod svou kontrolou skrze kněze a mnichy šířili Římsko-katolické náboženství. V severních oblastech to nebyl problém a zdejší obyvatelstvo velmi brzy tuto víru přijalo za svou, ale na již zmiňovaném muslimském jihu se to nikdy nepodařilo.
A právě v prvních několika desítkách let, museli Španělé odolávat Moros a vybudovat účinnou strukturu hlídkujících věží a pevnůstek s děly. Španělé byli v těchto snahách úspěšní a to hlavně díky příjezdu Dona Sebastiana Hurtada de Corcuery do Manily. Stal se generálním guvernérem Filipín v letech 1635-1644. Byl to schopný správce a znamenitý voják. Za jeho éry zaznamenala španělská armáda značné úspěchy. Bohužel si za svého působení znepřátelil mnichy a díky tomu byl odvolán, nucen zaplatit pokutu 25 000. Byl dokonce 5let vězněn, ale nakonec královským dekretem zproštěn obvinění, propuštěn a jmenován guvernérem Kanárských ostrovů.
Moros
Důležitou skutečností je, že v době jeho tažení proti Moros v rámci jeho ozbrojených zborů bojovali filipínští bojovníci z Visayanu a z Cebuanos. Tito se nechávali najímat, ale jejich jedinou motivací nebyli jen peníze, ale i po staletí zakořeněná nenávist vůči muslimským Moros. Tedy španělští vojáci bojovali bok po boku s Filipínci. Právě toto je období rozkvětu a s největší pravděpodobností i vzniku eskrimy, kdy se smísily znalosti původních obyvatel s evropským šermířským konceptem. Španělé rádi vyhledávali a najímali filipínské bojovníky a poskytovali jim za jejich služby mnohé výhody. Byli totiž díky konceptu eskrimy výbornými vojáky a muslimům způsobovali značné ztráty.
Když ovšem pominula tato bojová léta a na kontrolovaném území zavládl relativní klid, začali se Španělé starat o získávání bohatství Filipín. Tehdy se úřady rozhodly zakázat trénink eskrimy. Měly proto dva závažné důvody. Je nebezpečné nutit k poslušnosti národ vycvičený k boji a především potřebovaly, aby pro ně Filipínci pracovali a nemarnili zbytečně čas tréninkem.
Postupně jak Španělé utahovali režim stávali se pro místní obyvatelstvo nenáviděnými okupanty. Mimo velká města se začaly objevovat různé sabotáže a bojůvky.
Během 19. století sílí hnutí odporu proti španělské nadvládě, které zformoval Dr. Jose Rizalo a jeho přítel Andreas Bonifaci. Toto hnutí se nazývalo "Ang Kataastaasan Kagalanggalagang Katipunen ng Anag ng Bayan" (nejčestnější společnost národních synů), zkráceně "Katipunan" nebo "Triple K". Toto hnutí odporu způsobilo Španělům těžké ztráty a stalo se důležitým mezníkem ve Filipínské historii. Přišlo ve chvíli plánované ofenzívy v muslimských oblastech, která se díky tomu neuskutečnila. Tyto události jsou zvěčněny na státní vlajce. Tři rohy bílého trianglu s hvězdami představují tři "K" hnutí odporu a osm slunečních paprsků představuje osm provincií, které první povstaly proti Španělům.
Potopení americké válečné lodi "Maine" blízko Kuby v roce 1898 rozdmýchalo Španělsko-Americkou válku. Po porážce byli Španělé přinuceni podstoupit Filipíny a ostatní ostrovy USA. To ovšem pro Filipínce neznamenalo osvobození. Byla to pouze výměna cizí vlády. 24. srpna 1898 civilní nepokoje vyústily v revoluci. Americký generál John Pershing velel svým jednotkám po celou dobu čtyřleté války až do porážky povstalců. Avšak muslimský Moros na jihu Filipín neskončil s útoky na Američany, ani nechtěl uznávat cizí vládu. V závěru byli bojovníci Moro tak nelítostní a Američany obávaní, že byly označováni jako Juramentado "ty jsi magor". Pro zvyšování své zuřivosti během bitev používali různé nástroje. Využívali vlivu různých drog nebo sebetrýznění, jako např. ovazování mokrého koženého řemínku kolem penisu, což při vysychání na slunci a tím způsobené zaškrcování, jim dodávalo až zvířecí zuřivost. Zde je patrno, že tito muslimští fanatici, přes oblíbené vyzdvihování některými školami, nemají s eskrimou pravděpodobně nic společného a jsou ryze doménou muslimského jihu.

Z výše uvedených skutečností je patrno, že každý kdo se snažil o ovládnutí filipín, musel získat kontrolu nad severní částí křesťanskou a jižní částí muslimskou. To se rovnalo okupaci dvou na sobě naprosto nezávislých územích, na kterých v různou dobu propukali na sobě nezávislé revolty a boje. Což prakticky vždy pro okupanta znamenalo boj na dvou frontách.
Vztah mezi Filipínci a Američany se změnil v roce 1941. 10 hodin po napadení Pearl Harboru, byl tento přístav společně s Filipínami Japonci obsadili. Filipínci a Američani bojovali společně v džungli proti Japoncům. Filipínci se osvědčili ve velmi efektivním ovládání nožů a mačet, což mělo mimořádně silný dopad. Partyzánské skupiny se rády pohybovaly v trojúhelníkovitých formacích. Na špici trojúhelníku byli nejzkušenější bojovníci, kteří bránili ostatní proti případnému útoku. Hrot trojúhelníku překvapoval útočníky, kteří poté nebyli schopni pokračovat v útoku a postupoval ve svém pohybu vpřed bez rozdrobení formace na jednotlivé osobní souboje. Následující bojovníci ve formaci měli za úkol dorážet zraněné. Muži na špici "oddílu speciálních operací" byli vždy mimořádní Arnis Eskrima Kali bojovníci. Proti japonským vetřelcům používali krátké mačety. Ačkoli byli Japonci často ozbrojeni bajonety, meči a pistolemi, měli vážné ztráty během těchto překvapivých útoků. Důraz zde dáváme na chladné zbraně, ale jinak Filipínští partyzáni používali samozřejmě i střelné zbraně.
Po druhé světové válce, roku 1946, získali Filipíny nezávislost. Roku 1965 byl zvolen Filipínským prezidentem Ferdinand E. Marcos. V roce 1972 vyhlásil vojenskou diktaturu.
Roku 1989 se Filipíny staly demokratickou republikou všelidového hlasování. Moc byla vrácena lidu, včetně správy bank a obchodů. Po těchto událostech byla vzkříšena filipínská kultura a tradice. Dnes je na křesťanském území, dříve kontrolovaném Španěli, mnoho škol Arnis-Eskrima-Kali. Na muslimském jihu je tradice filipínských bojových umění bez vlivu evropského šermu, takže zde eskrimu více méně nenajdete. Praktikuje se zde původní umění - "silat" a boj s mečem.
 

Kam dál

Reklama